Dělostřelecká tvrz Bouda

Orel  |  Smolkov  |  Šibenice  |  Milotický vrch  |  Orlík  |  Kronfelzov  |  Hůrka  |  Bouda  |  Adam  |  Hanička  |  Skutina  |  Dobrošov  |  Jírová hora  |  Poustka  |  Stachelberg

Dělostřelecká tvrz BOUDA je jednou z pěti stavebně dokončených čs. tvrzí (po stavební stránce byly dokončeny ještě tvrze SMOLKOV, HŮRKA, ADAM a HANIČKA). Společně se sousedními tvrzemi HŮRKA a ADAM měla zesilovat pevnostní linii v prostoru kladského výběžku, kde se dalo předpokládat nasazení početných jednotek nepřítele.

Tvrz BOUDA je naší nejmenší tvrzí - tvoří ji pět objektů (tzv. srubů) postavených v nejvyšším stupni odolnosti (ve IV. římské odolnosti). Stropy a stěny orientované směrem k nepříteli jsou tvořeny vrstvou zvlášť odolného železobetonu o tloušťce 3,5 metru. Odolávaly přímým zásahům dělostřeleckými granáty ráže 420 mm a všem tehdy známým leteckým pumám. Tyto sruby jsou hluboko v podzemí navzájem propojeny systémem chodeb a sálů. V podzemí tvrze se nacházelo vše důležité, co by jí a její posádce umožnilo bojovat v obklíčení i několik týdnů.

Po dokončení mělo osádku tvrze tvořit 316 vojáků (z toho 21 důstojníků, 8 rotmistrů a 287 mužů), zvlášť vybraných a cvičených, které měla navíc posílit půlrota pěchoty, určená k boji na povrchu tvrze, v případě útoku výsadkářů, nebo průniku nepřátelských ženistů. Celkem by se tedy ve tvrzi nacházelo asi 400 mužů. V září 1938 neměla tvrz ještě plně dokončenu svoji vnitřní výbavu a instalace a chyběly ještě její některé důležité součásti. Osádku tehdy tvořilo jen 119 vojáků V. praporu hraničářského pluku 19. Velitelem tvrze byl jmenován major pěchoty Jan Špale, veliteli osádky byli poručíci pěchoty Stanislav Kameník a Robert Jandl. Pozorovatelem byl určen poručík dělostřelectva Jindřich Stach.

 

Stavba tvrze

Stavbu všech pevnostních objektů zadávala Vojenská správa civilním stavebním firmám po vypsání konkurzu. Výstavba tvrze BOUDA byla svěřena pražské firmě Ing. Zdenka Kruliše. Stavební ruch na zalesněném kopci pod Suchým vrchem začal 1. října 1936, přičemž celá stavba (tedy pět objektů včetně všech podzemních prostor) byla dokončena za neuvěřitelných 24 měsíců! Na staveništi bylo zaměstnáno 250 až 800 dělníků. Celková cena stavebně dokončené tvrze představovala úctyhodnou částku 28,5 mil tehdejších Kč. V této částce však není započítána suma za vnitřní instalace, výzbroj apod. Konečná částka za kompletně vybavenou tvrz by byla značně vyšší.

Jako první byl vybudován pěchotní srub K-S 24 (betonován od 8. do 19. července 1937), jako poslední objekt K-S 22 pro dělostřeleckou věž (betonován od 22. listopadu do 7. prosince 1937). 

Firma ing. Zdenko Kruliše byla založena v 80. letech 19. století, její hlavní pracovní náplní byla výstavba železničních tratí a tunelů. Její poslední stavbou byl úsek železniční tratě Brno - Havlíčkův Brod. Po znárodnění byla přejmenována na firmu Baraba, později se z ní staly Stavby silnic a železnic.

 

Německá okupace

Němci tvrz BOUDU obsadili počátkem října 1938. Na tvrzi provedli řadu zkoušek, ale nikdy nedošlo k jejímu využití německou armádou ke skladovacím nebo jiným účelům. Došlo však k vytržení všech pancéřových zvonů a kopulí ze střech objektů. Odvezeny byly ale jen dva zvony z objektu K-S 22a a jediný zvon z K-S 22. Ostatní zůstaly ležet v šachtách nebo v bezprostřední blízkosti objektů.

Zkouškami byl nejvíce zdevastován pěchotní srub K-S 24, kde byly prováděny pokusy s náložemi a objekt byl i postřelován. V revizní šachtě byla odpálena silná nálož, která způsobila odtržení objektu od výtahové šachty a celý objekt (téměř 10 tisíc tun železobetonu!) posunula si o 50 cm bokem. Poškozeny byly také týlové stěny a strop objektu. Objekty K-S 21 a 22 byly postřelovány moždířem ráže 21 cm. Zásahy jsou patrné např. na střeše objektu pro dělostřeleckou věž K-S 22. Okolí těchto objektů je poseto desítkami kráterů. Poškozena byla také střecha vchodového objektu K-S 22a. V nepoškozeném stavu zůstal jen pěchotní srub K-S 23, který byl zcela zapuštěn do úrovně terénu a tudíž nebyl vhodný k provádění postřelovacích nebo trhacích zkoušek.

V průběhu okupace byly v podzemí tvrze vybudovány dva tzv. posuvné uzávěry. V podstatě šlo o betonové bloky, kterými bylo možné uzavřít hlavní galerii v místě vstupu do filtrovny a u strojovny. Podobné uzávěry byly německými projektanty využívány při stavbě různých pevnostních objektů včetně bunkrů pro odvetné zbraně V1, V2 a V3 v okupované Francii.

 

Tvrz Bouda po válce

Nedlouho po skončení druhé světové války došlo krátce k obnovení činnosti Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP). Jedna ze stavebních rot ŘOP provedla vyčištění podzemních prostor od sutě a nebezpečné munice (mimo jiné i rozstřílené betonové bloky posuvných uzávěrů). Byly zabezpečeny vstupy do tvrze a vyčištěna kanalizace. Od května 1949 do dubna 1950 proběhla rekonstrukce vchodového objektu K-S 22a. Část střechy a poškozená přední maska objektu byly odstřeleny a podle původní dokumentace znovu vybetonovány. Proto jsou v částech srubu nedokončené omítky, zbytky bednění a dobře viditelná spára mezi starým a novým betonem, procházející stěnami a stropem. Tyto úpravy provedla firma Baraba - znárodněná firma Ing. Kruliše, která postavila celou tvrz.

Počátkem 50. let se uvažovalo o zřízení velkého vojenského skladu ve tvrzi. Z hlavní galerie mělo být vyraženo a vybetonováno 11 nových skladovacích sálů dlouhých cca 50 m. Pro nedostatek finančních prostředků a špatné geologické podmínky byly tyto práce v roce 1951 přerušeny. Byly vyraženy pouze dvě štoly za skladištěm munice M1.

Devastace tvrze, započatá za okupace trháním pancéřových prvků z objektů, byla dokončena v letech 1954-58 n.p. Kovošrot, který roztrhal na kusy zbývajících 7 pancéřových věží a jejich zbytky odvezl do hutí. Tento odvoz byl proveden bez povolení Vojenské správy.

Po opuštění tvrze na počátku 50. let již armáda o tvrz neprojevovala žádný zájem. Objekty i podzemí byly volně přístupné a postupem času značně chátraly. Obyvatelstvo z okolí získávalo ve tvrzi stavební materiál, ve šrotu zmizely poslední kovové zbytky po vnitřním zařízení. Během černé návštěvnosti došlo k řadě závažných úrazů, z nichž některé byly i smrtelné. To byl jeden z důvodů, proč se uvažovalo o trvalém uzavření tvrze před veřejností. Změna nastala počátkem 90. let, kdy vznikla Společnost přátel československého opevnění, která započala práce na zpřístupnění tvrze.

 

Objekty tvrze

Dělostřeleckou tvrz BOUDA tvořilo na povrchu pět objektů. Všechny byly postaveny ve IV. (nejvyšším) stupni odolnosti, tzn. že strop a všechny ohrožené stěny měly tloušťku 350 cm, ostatní pak 125 nebo 150 cm kvalitního železobetonu. Pancéřové prvky (zvony a kopule) měly tloušťku pancíře 30 cm. Objekty měly odolat přímému zásahu dělostřeleckým granátem do ráže 420 mm a leteckým pumám do hmotnosti 1000 kg.

 

PĚCHOTNÍ SRUB K-S 21 "Kazi"

- tvrzový pěchotní srub oboustranný pravokřídlý

- vybetonován ve dnech 19. až 25. srpna 1937

- kubatura betonu 1.736 m3

- osádka 25 mužů

 

Pěchotní srub K-S 21 "Kazi" byl postaven na pravém křídle tvrze Bouda. Jde o oboustranný pravokřídlý, který byl vyzbrojen třemi kulometnými dvojčaty vz.37. Dvě z nich byla umístěna ve střílnách pod betonem ve střelecké místnosti, třetí pak v pancéřové kopuli na levé straně objektu. Bezprostřední obranu objektu zajišťovaly dva lehké kulomety vz.26 - jeden ve střílně pod betonem a druhý v pancéřovém zvonu vpravo.

Objekt byl dvoupatrový. V horním patře se kromě střelecké mísnosti nacházelo stanoviště velitele, místnost telefonisty a skladiště kulometné munice. V dolním patře byla filtrovna, ubikace pro čtyři muže a jednoho poddůstojníka, sklad ručních granátů a sociální zařízení (WC a umývárna).

Do objektu bylo možné vysoupit po schodišti (129 schodů) z podzemí tvrze nebo nouzovým výlezem v ochranném příkopu pod hlavními střílnami. Uprostřed sachodiště měl být osazen nákladní výtah (typ Vý II) s nosností 400 kg.

Za všeobecné mobilizace v září 1938 byl objekt připraven k boji. Všechny zbraně byly nainstalovány, objekt byl obsazen plnou osádkou, která měla k dispozici jak zásoby munice pak i proviantu. V dnešní době je objekt přístupný veřejnosti.

 

DĚLOSTŘELECKÁ VĚŽ K-S 22 "Horymír"

- vybetonován ve dnech 22. listopadu až 7. prosince 1937

- kubatura betonu 2.680 m3

- osádka 57 mužů

 

Objekt pro dělovou otočnou a výsuvnou věž K-S 22 "Horymír" měl být nejsilněji vyzbrojeným objektem tvrze Bouda - v jeho pohyblivé pancéřové věži měly být umístěny dvě 10cm houfnice vz.38 s dostřelem téměř 12 km a rychlostí střelby 15 až 20 ran za minutu. Celý komplet dělové věže (celková hmotnost přes 400 tun) měl být osazen do kruhové šachty hluboké 11 metrů. Obranu okolí objektu měl zajistit lehký kulomet vz.26 v pancéřovém zvonu.

Celý objekt byl zapuštěn pod úroveň terénu, na povrch měla vyčnívat pouze vrchní část dělové věže, pancéřový zvon pro lehký kulomet a dva ventilační zvony. V mezipatře objektu, což je nejvýše položené patro stávajícího objektu, se kromě vstupu do šachty dělové věže nacházel prostor pro manipulaci se střelivem, pohotovostní skladiště munice M3, dvě záložní hlavně pro houfnice, čtyři nádrže na vodu a vstup do pancéřového zvonu. Také v dolním patře byl vstup do šachty pro dělovou věž. Kromě toho zde byla umístěna filtrovna, ubikace hotovostní obsluhy věže (8 mužů), stanoviště velitele a sociální zařízení (WC a uvývárna). Pod dolním patrem se ještě nacházela místnost, do které měly být ocelovou rourou svedeny vystřílené nábojnice z věže. Všechna patra byla s podzemím spojena šachtou se schodištěm (99 schodů), uprostřed kterého měl jezdit nákladní výtah (typ Vý III) s nosností 2500 kg.

Protože do konce září 1938 se v plzeňské Škodovce nepodařilo vyrobit ani jednu dělovou věž (byly zde rozpracovány dva prototypy), zůstal objekt K-S 22 v době všeobecné mubilizace bez výzbroje. Tato skutečnost značně snižovala bojovou hodnotu celé tvrze Bouda, neboť tato by nemohla plnit své hlavní úkoly. V současné době je objekt přístupný věřejnosti.

 

VCHODOVÝ OBJEKT K-S 22a"Krok"

- vybetonován ve dnech 2. až 14. října 1937

- kubatura betonu 4.860 m3

- osádka 17 mužů

 

Vchodový objekt K-S 22a "Krok" byl vybudován na odvrácené straně kopce Bouda tak, aby jej nebylo ze strany nepřítele možné pozorovat ani ohrožovat palbou. Je to z toho důvodu, aby bylo zajištěno klidné a plynulé zásobování tvrze. Vchod slouží nejen jako hlavní vstup pro osádku, ale tudy se také do tvrze dopravovalo obrovské množství potřebného materiálu, především munice. Jeho umístění odpovídá i jeho výzbroj. Nepočítalo se s tím, že by se měl významněji zapojit do boje, jeho výzbroj sloužila jen k bezprostřední obraně. Pravá střelecká místnost byla vyzbrojena těžkým kulometem vz. 37, levá střelecká místnost lehkým kulometem vz. 26. Ve stropě objektu byly osazeny dva pancéřové zvony, odlité ze speciální ocelolitiny. Jejich stěny měly tloušťku 30 cm, hmotnost přesahovala 52 tun a ze 4 střílen každého z nich střelec zajišťoval lehkým kulometem kruhovou obranu objektu. Čtvrtý lehký kulomet byl instalován v ohybu vjezdu a sloužil k jeho obraně - pokud by byly zničené nebo otevřené pancéřové dveře. Jeho obsluha mohla k výstupu z dolního patra objektu použít průlezného otvoru v podlaze, opatřeného žebříkem a stupačkami.

V letech 1949 až 1950 byl vchodový srub opravován, neboť během okupace byl silně poškozen. Jeho pancéřové zvony Němci vytrhli a odvezli stejně jako z většiny dalších těžkých objektů na svá opevnění nebo do hutí.

Vzhledem k tomu, že se v 50. letech uvažovalo o zřízení velkého vojenského skladu ve tvrzi, byly poškozené části vchodového srubu odborně odstřeleny (vrty pro nálože jsou dodnes patrné) a pak přesně podle původní dokumentace znovu vybudovány. Proto jsou v částech srubu nedokončeny omítky, jsou zde zbytky bednění a dobře viditelná spára mezi starým a novým betonem, procházející stěnami a stropem.

Samotný vjezd měla uzavírat masivní skládací mříž a poté dvoje silnostěnné ocelové dveře opatřené střílnami. První byly padací a zasouvaly se do prostoru pod podlahou. Dveře měly tloušťku 7 cm, vysunutí trvalo 15 sekund, bylo samočinné, díky těžšímu protizávaží. Hmotnost těchto prvních vrat byla 6 tun. Za ohybem vjezdu následovala vrata posuvná do stran, složená ze dvou vrátní (měly tloušťku 4 cm a hmotnost okolo 4 tun, ruční uzavření trvalo 30 sekund). Oboje vrata byla po dotažení do těsnění plynotěsná a prostor mezi nimi se nazýval SAS. Šlo o přechodový úsek chodby, důležitý v systému ventilace vzduchu pro tvrz, kde by v případě zamoření automobilů bojovými látkami byla prováděna jejich očista. Ani jedny vrata se do vchodového objektu nepodařilo osadit. Za druhými vraty se nachází překladiště, kde se materiál z nákladních vozidel (vešla by se sem dvě nákladní auta za sebou) překládal na vozíky 600 mm úzkorozchodné dráhy a ta jej rozvážela po celém podzemí.

Při pohledu zvenčí je vpravo od vjezdu pro nákladní automobily vchod pro pěší bráněný střílnou pro pušku nebo pistoli, kde se nachází za druhým zalomením chodby nasávací otvor pro vzduch, dodávaný potrubím do hlavní filtrovny nebo ventilátory do podzemních prostor tvrze. Dále vchodový srub obsahuje dvě střelecké místnosti, filtrovnu vzduchu, 3 skladiště střeliva, 2 ubikace, dvě místnosti pro radiostanici, stanoviště velitele objektu, WC a umývárnu, sklad proviantu, sklad nářadí.

 

PĚCHOTNÍ SRUB K-S 23 "Teta"

- vybetonován ve dnech 26. července až 2. srpna 1937

- kubatura betonu 2.098 m3

- osádka 22 mužů

 

Pěchotní srub K-S 23 "Teta" byl postaven na pravém křídle tvrze Bouda nedaleko objektu K-S 21. Jde o jednostranný pravý objekt bezkřídlý, který byl vyzbrojen kulometným dvojčetem vz.37 v pancéřové kopuli. Ochranu okolí objektu měl zajistit lehký kulomet vz.26 v pancéřovém zvonu. Třetím pancéřovým prvkem měl být pancéřový zvon pro dělostřelecké pozorování. Objekt neměl žádné zbraně pod betonem.

Objekt byl dvoupatrový. Kromě vstupů do pancéřových zvonů a kopule byla v horním patře objektu ještě místnost pro velitele, ubikace pozorovatelů, místnost s telefonní ústřednou a skladiště kulometné munice. V dolním patře byla filtrovna, ubikace pro dva poddůstojníky a tři muže osádky, sklad kulometné munice, ručních granátů a proviantu a také sociální zařízení (WC a umývárna).

Do objektu bylo možné vysoupit pouze po schodišti (106 schodů) z podzemí tvrze. Uprostřed sachodiště měl být osazen nákladní výtah (typ Vý II) s nosností 400 kg.

Za všeobecné mobilizace v září 1938 byl objekt obsazen osádkou, která však nemohla plnit hlavní činnost - dělostřelecké pozorování. Dělostřelecký pozorovací zvon nebyl osazen a šachta byla pouze provizorně zastřešena.

V dnešní době je objekt veřejnosti nepřístupný, neboť na schodišti není instalováno zábradlí.

 

PĚCHOTNÍ SRUB K-S 24 "Libuše"

- vybetonován ve dnech 8. až 19. července 1937

- kubatura betonu 2.192 m3

- osádka 26 mužů

 

Pěchotní srub K - S 24 je rovněž veřejnosti přístupný, navštívit jej lze pouze v rámci kompletní prohlídky tvrze. Jeho schodišťová šachta je vysoká 31 metrů a má 167 schodů. Jde o nejvyšší výtahovou šachtou na tvrzi BOUDA. Středem šachty měl jez-dit nákladní výtah o nosnosti 400 kg (Vý). K - S 24 byl silně vyzbrojený mohutný srub. V hlavních střílnách pod betonem měl dvě dvojčata těžkých kulometů vz. 37 (2k ve střelecké místnosti značené S) a v pomocných střílnách dva lehké kulomety vz. 26 (lk). Další dvojče těžkých kulometů bylo instalováno v pancéřové kopuli (K2k) a dva další lehké kulomety ve dvou pancéřových zvonech (Zlk). Vzhledem k terénu neprůchodnému pro tanky a těžší techniku neměl být žádný objekt této tvrze, naroz-díl od jiných tvrzí, vyzbrojen protitankovou zbraní. Srub má vlastní východ do terénu (E), kterým mohly hlídky vycházet ven. V objektu dále byly dva sklady kulometné munice (místnosti značené M), filtrovna (F), dvě ubikace (Up2; Um6), sklad proviantu (P), stanoviště velitele objektu (SV), místnost telefonisty (T), umývárna a WC (L).

V období okupace se Němci při zkouškách pokusili srub odstřelit mohutnou náloží umístěnou k jeho základům. Obrovský výbuch však objekt nerozmetal, ten se jen od-dělil od základů a posunul se o 50 cm vlevo ve směru hlavních střílen. Výbuchem by-lo silně poškozeno schodiště, proto byl dříve výstup po něm velmi nebezpečný. Bojo-vou osádku srubu mělo tvořit 26 mužů.

 

Podzemí tvrze

Na podzemí bylo napojeno všech pět objektů tvrze. Celé podzemí je poměrně rozlehlé, nachází se zde asi 1,7 km chodeb.

Podzemí začíná za vchodovým objetem tzv. svážnicí, což je šikmá chodba se schody a šikmým výtahem pro dva klínové vozíky. Díky tomuto řešení nebylo nutné materiál dvakrát překládat. Pod svážnicí je vstup do první odvodňovací štoly dlouhé 70 m, která odvádí přebytečnou vodu a všechny tekuté odpady z větší části podzemí do údolí pod vchodovým srubem.

Několik metrů za dolní stanicí šikmého výtahu byly po obou stranách chodby vstupy do minových komor. Chodbu měla přehrazovat betonová zeď se střílnou a pancéřovými dveřmi. V případě dobytí vchodového srubu mohla jeho osádka ustoupit až do těchto míst, chodba se dala uzavřít a ze střílny ve stěně ji bylo možné dále hájit. Pokud by se situace stala neudržitelnou, bylo možno odpálit trhavinu v minových komorách, které se nachází na konci úzkých chodbiček vedoucích 10 metrů zpět. Chodbu by výbuch zavalil a spolehlivě uzavřel nepříteli cestu do nitra tvrze. Vše pro tvrz důležité se nacházelo až za tímto uzávěrem. Je však třeba připomenout, že tvrz by od této chvíle nebylo možné zásobovat municí, bylo by pře-rušeno nasávání vzduchu pro hlavní filtrovnu a také výfuk od dieselagregátů ve strojovně. Pro tento případ měly všechny stroje ve tvrzi záložní ruční pohon a každý ob-jekt svoji malou filtrovnu. Osádka by ve tvrzi nezůstala uvězněna, ale mohla by využít tři nouzové výlezy.

Jen o několik metrů dále hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 1. Jde o úpravu provedenou v době okupace. Posuvný uzávěr tvořil zde na Boudě železobetonový blok s tloušťkou 1 metr a hmotností 20 tun. Vybudováním tohoto uzávěru byla zrušena první vstupní chodbička původně vybíhající z hlavní galerie směrem vpravo do hlavní filtrovny tvrze. Dnes existuje již jen druhá spojovací chodbička, která však byla rozšířena při rekonstrukci sálu filtrovny v 50. letech minulého století.

Ve filtrovně (není veřejnosti přístupná) měly být umístěny sady filtrů s protidýmovými a protiplynovými články, které měly v případě napadení povrchu tvrze otravnými látkami čistit vzduch přiváděný potrubím z vchodového srubu. V celé tvrzi bylo možno v takovém případě udržovat mírný přetlak, aby vzduch mohl otvory (např. kolem zbraní ve střílnách) pouze vycházet, ale nikoliv vnikat dovnitř. Osádku by nešlo paralyzovat otravnými plyny. V září 1938 nebyla filtrovna vybavena. V některých prostorech podzemí ale byly již instalovány rozvody vzduchotechniky, které by umožňovaly řízenou regulaci vzduchu - větrání a ve válečných kasárnách též vytápění prostor. Za vstupem do filtrovny hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 2. Má obdobnou konstrukci jako předchozí, ale je zrcadlově převrácený. Jeho vybudováním byl zrušen vstup do sálu pro dieselagregáty (strojovny), který se nacházel po pravé straně chodby.

Za filtrovnou je po pravé straně hlavní chodby sál dlouhý 25 m. Jde o skladiště pohonných hmot, oleje a chladicí vody. Dvěma chodbičkami po pravé straně je spojen se sálem strojovny (délka 30 m), kdeměly být osazeny 3 dieselagregáty o výkonu 80 kW, které by v případě obklíčení tvrze a přerušení vnějšího elektrického napájení mohly pro tvrz vyrábět elektrickou energii. V zadní části sálu měla být ústřední dílna, v přední části sálu pod podlahou komora pro tlumič výfuků od agregátů. Výfuk měl procházet podzemím a měl ústit ve vchodovém srubu K-S 22a. Pro nouzové osvětlení byly v záloze připraveny petrolejové lampy. Tvrzová elektrárna měla být vybavena až v roce 1939, takže osádka musela používat nouzového osvětlení (petrolejové lampy, částečně i elektrický rozvod ze staveniště).

Ve vzdálenosti 66 metrů od svážnice se prostor hlavní galerie rozšiřuje v rozsáhlé překladiště před hlavním muničním skladem M1. První velký sál vlevo (dlouhý 40 m) měl sloužit jako sklad k uložení 6 000 ks dělostřeleckých granátů ráže 10 cm. Sál měly uzavřít dvě příčky a ocelové tlakové dveře. Druhý sál je menší a měl sloužit k uložení pěchotního střeliva pro kulomety. Munice měla být uložena v dřevěných truhlících se vzduchotěsnou zinko-vou vložkou. Všechny místnosti, kde hrozilo nebezpečí požáru nebo exploze munice, měly být opatřeny požárními clonami a sprchami a uzavřeny tlakovými dveřmi.

Na podzemí bylo napojeno všech pět objektů tvrze. Celé podzemí je poměrně rozlehlé, nachází se zde asi 1,7 km chodeb.

Podzemí začíná za vchodovým objetem tzv. svážnicí, což je šikmá chodba se schody a šikmým výtahem pro dva klínové vozíky. Díky tomuto řešení nebylo nutné materiál dvakrát překládat. Pod svážnicí je vstup do první odvodňovací štoly dlouhé 70 m, která odvádí přebytečnou vodu a všechny tekuté odpady z větší části podzemí do údolí pod vchodovým srubem.

Několik metrů za dolní stanicí šikmého výtahu byly po obou stranách chodby vstupy do minových komor. Chodbu měla přehrazovat betonová zeď se střílnou a pancéřovými dveřmi. V případě dobytí vchodového srubu mohla jeho osádka ustoupit až do těchto míst, chodba se dala uzavřít a ze střílny ve stěně ji bylo možné dále hájit. Pokud by se situace stala neudržitelnou, bylo možno odpálit trhavinu v minových komorách, které se nachází na konci úzkých chodbiček vedoucích 10 metrů zpět. Chodbu by výbuch zavalil a spolehlivě uzavřel nepříteli cestu do nitra tvrze. Vše pro tvrz důležité se nacházelo až za tímto uzávěrem. Je však třeba připomenout, že tvrz by od této chvíle nebylo možné zásobovat municí, bylo by pře-rušeno nasávání vzduchu pro hlavní filtrovnu a také výfuk od dieselagregátů ve strojovně. Pro tento případ měly všechny stroje ve tvrzi záložní ruční pohon a každý ob-jekt svoji malou filtrovnu. Osádka by ve tvrzi nezůstala uvězněna, ale mohla by využít tři nouzové výlezy.

Jen o několik metrů dále hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 1. Jde o úpravu provedenou v době okupace. Posuvný uzávěr tvořil zde na Boudě železobetonový blok s tloušťkou 1 metr a hmotností 20 tun. Vybudováním tohoto uzávěru byla zrušena první vstupní chodbička původně vybíhající z hlavní galerie směrem vpravo do hlavní filtrovny tvrze. Dnes existuje již jen druhá spojovací chodbička, která však byla rozšířena při rekonstrukci sálu filtrovny v 50. letech minulého století.

Ve filtrovně (není veřejnosti přístupná) měly být umístěny sady filtrů s protidýmovými a protiplynovými články, které měly v případě napadení povrchu tvrze otravnými látkami čistit vzduch přiváděný potrubím z vchodového srubu. V celé tvrzi bylo možno v takovém případě udržovat mírný přetlak, aby vzduch mohl otvory (např. kolem zbraní ve střílnách) pouze vycházet, ale nikoliv vnikat dovnitř. Osádku by nešlo paralyzovat otravnými plyny. V září 1938 nebyla filtrovna vybavena. V některých prostorech podzemí ale byly již instalovány rozvody vzduchotechniky, které by umožňovaly řízenou regulaci vzduchu - větrání a ve válečných kasárnách též vytápění prostor. Za vstupem do filtrovny hlavní chodbu přepažuje posuvný uzávěr č. 2. Má obdobnou konstrukci jako předchozí, ale je zrcadlově převrácený. Jeho vybudováním byl zrušen vstup do sálu pro dieselagregáty (strojovny), který se nacházel po pravé straně chodby.

Za filtrovnou je po pravé straně hlavní chodby sál dlouhý 25 m. Jde o skladiště pohonných hmot, oleje a chladicí vody. Dvěma chodbičkami po pravé straně je spojen se sálem strojovny (délka 30 m), kdeměly být osazeny 3 dieselagregáty o výkonu 80 kW, které by v případě obklíčení tvrze a přerušení vnějšího elektrického napájení mohly pro tvrz vyrábět elektrickou energii. V zadní části sálu měla být ústřední dílna, v přední části sálu pod podlahou komora pro tlumič výfuků od agregátů. Výfuk měl procházet podzemím a měl ústit ve vchodovém srubu K-S 22a. Pro nouzové osvětlení byly v záloze připraveny petrolejové lampy. Tvrzová elektrárna měla být vybavena až v roce 1939, takže osádka musela používat nouzového osvětlení (petrolejové lampy, částečně i elektrický rozvod ze staveniště).

Ve vzdálenosti 66 metrů od svážnice se prostor hlavní galerie rozšiřuje v rozsáhlé překladiště před hlavním muničním skladem M1. První velký sál vlevo (dlouhý 40 m) měl sloužit jako sklad k uložení 6 000 ks dělostřeleckých granátů ráže 10 cm. Sál měly uzavřít dvě příčky a ocelové tlakové dveře. Druhý sál je menší a měl sloužit k uložení pěchotního střeliva pro kulomety. Munice měla být uložena v dřevěných truhlících se vzduchotěsnou zinko-vou vložkou. Všechny místnosti, kde hrozilo nebezpečí požáru nebo exploze munice, měly být opatřeny požárními clonami a sprchami a uzavřeny tlakovými dveřmi.

Přibližně v polovině délky hlavní galerie se po levé straně nachází pět sálů kasáren. V tomto místě je největší skalní nadloží největší mohutnost (téměř 60 m). Směrem k objektům K-S 22, 21 a 23 i směrem zpět ke K-S 22a se nadloží pozvolna snižuje. Ještě před kasárnami je malé překladiště munice pro pěchotní srub K-S 24. Vlevo z tohoto překladiště odbočuje chodba (dlouhá 180 m), na jejímž konci je vstup do schodišťové šachty s výtahem vedoucí na horní patro pěchotního srubu K-S 24. Z této chodby byl také vstup do kasáren a do ošetřovny.

V prvním sále kasáren měl být sklad koksu, sklad oděvů, denní sklad potravin, kuchyně 10 kabin WC a sprchy. Za betonovou zdí byla ošetřovna, do které se vcházelo samostatným vstupem z chodby k K-S 24. Přes hlavní chodbu měla být kotelna. V následujících třech sálech se nacházely ubikace mužstva, poddůstojníků a důstojníků a ubikace hotovosti. Lůžka v ubikacích neodpovídala celkovému počtu osádky. Část vojáků totiž byla ubytována přímo v povrchových objektech, další měli být ve službě v různých částech tvrze (jedna postel připadla na dva muže). V přední části druhého sálu se nacházelo také skladiště se záložní dávkou potravin. Každý z následujících tří sálů měl vždy dvě umývárny. Poslední sál kasáren sloužil jako ubikace důstojníků, kanceláře, stanoviště velitele a telefonní ústředna. V zadní části sálu byly WC a umývárna pro důstojníky. Z tohoto sálu by byla tvrz za boje řízena. Kasárna měla být vytápěna teplým vzduchem.

Asi 40 m za kasárnami je výhybna s dílenskou kolejí. Zde se nacházel sklad dopravního materiálu a dílna pro opravy vozíků. V tomto prostoru byly po válce koleje vytrhány, ale v současnosti jsou již z části obnoveny a hlavní kolej je tak průjezdná v celé délce podzemí. Po dalších 200 m úhýbá vpravo z hlavní chodby odbočka do podzemních prostorů dělové věže K-S 22. První sál vpravo, který má částečně zachovány cihlové příčky, měl sloužit jako velitelské stanoviště dělostřeleckého objektu - otočné dělové věže. Nacházela se v něm kancelář střelby, kancelář a ubikace velitele objektu, telefonní ústředna a místnost radiostanice. Následují dva sály muničního skladu M2, které ukrývaly necelou polovinu dotace střeliva pro objekt (každý pro cca 2 600 granátů ráže 10 cm). Už před prvním sálem (velitelským) měla být dělostřelecká galerie přepažena dvěma vzduchotěsnými dveřmi, které by tvořily přetlakový uzávěr SAS. Za boje by byl objekt i s podzemím tlakován, aby zplodiny, vznikající při střelbě, byly vytlačovány ven. Uzávěr SAS bránil úniku vzduchu z prostoru dělové věže do podzemí tvrze. Šachta pro výtah se schodištěm vede vzhůru do dělostřeleckého objektu, vpravo od šachty je místnost pro strojovnu výtahu (nosnost výtahu 2 500 kg a rychlost 1 metr za 3 sekundy), kterou s šachtou spojuje průchod pro tažná lana, vlevo od šachty je měnírna (místnost pro usměrňovače elektrického proudu, neboť elektromotory dělové věže poháněl stejnosměrný proud). Na schodišti je 99 schodů.

Po několika metrech za odbočkou k dělostřelecké věži K-S 22 končí hlavní galerie. V tomto místě klesá svah kopce Bouda do údolí směrem k Dolním Boříkovicím a nakrytí nad chodbou se zmenšuje. Aby byla dodržena minimální stanovená bezpečnostní výška 16 m skalního nadloží nad chodbou, musela být další část podzemí snížena. Obě části podzemí jsou spojeny vyrovnávací šachtou hlubokou 14 m. Do nižší části podzemí lze sestoupit po 74 schodech. Zde pokračuje k pěchotním srubům K-S 21 a 23. Nad vyrovnávacím schodištěm se nachází vstup do nouzového východu, který je vysoký 17 m a který měl fungovat na zajímavém principu přesýpání materiálu.

 

Prameny:

http://www.bunkry.cz/bouda/