Použití 4cm kanonu vz. 36 v objektech těžkého opevnění

Smíšená zbraň L1 byla zpravidla používána v pěchotních srubech (samostatných i tvrzových), několika kusy byly vyzbrojeny také vchodové objekty. V jiném typu objektů TO se tato zbraň neobjevovala, počítalo se s ní ještě v projektu izolovaného dělostřeleckého srubu, kde měla sloužit k ochraně vchodu.

První postavené objekty na Ostravsku (stavební podúseky 1./II. a 2./II.) měly hlavní výzbroj sestávající ze 4cm kanonu vz.36 (zbraň Q) a dvou těžkých kulometů vz.37 (zbraň D). Toto řešení bylo záhy nahrazeno výhodnější kombinací. Tu tvořil 4cm kanon vz.36 (zbraň Q) v jedné a dvojče těžkých kulomet vz.37 ve druhé střílně (zbraň M). V takovéto podobě byla výzbroj navržena jen u několika objektů, protože do dalších objektů byl již namísto samotného kanonu montován 4cm kanon spřažený s těžkým kulometem vz.37 ve společné střílně (zbraň L1). Toto nové uspořádání hlavní výzbroje se vyznačovalo několika výhodami - především došlo ke zvýšení palebné síly o jeden těžký kulomet, zmenšily se také celkové rozměry objektu, protože střelecká místnost měla mnohem menší rozměry. Platilo nepsané pravidlo, že střílna kanonu byla umístěna vždy blíže k ochrannému křídlu, kdežto střílna kulometného dvojčete byla od ochranného křídla dále. U čtveřice objektů na Ostravsku došlo k přehození těchto střílen, takže u ochranného křídla bylo kulometné dvojče a vedle kanon. Jednalo se o objekty stojících v lesích.

Hlavní výzbroj tvořenou kombinací zbraní L1 a M byla vyzbrojena většina pěchotních srubů. Jednalo se totiž o nejúčinnější kombinaci vhodnou jak pro boj s pěchotou (kulomety), tak pro ničení obrněných vozidel (kanon). Obě zbraně byly umístěny vždy do společné střelecké místnosti (kasematy) o základním rozměru 350 × 450 cm. V místnosti se zpravidla nacházela ještě střílna pro lehký kulomet vz. 26. Střílny L1 i M byly zabetonovány do stejné boční stěny, jejíž tloušťka byla závislá na odolnosti objektu (minimálně 100 cm). Před střílnami byl ochranný (tzv. diamantový) příkop, do něhož byly svedeny odpady pro vystřílené nábojnice hlavních zbraní. Kromě jímání nábojnic měl příkop také ztížit přístup nepřítele ke střílnám a měl bránit jejich zaslepení zeminou při ostřelování objektu. Seshora byly střílny chráněny krakorcem, což byla přečnívající část stropní desky vyztužená I profily.

Rám střílny vyrobený z lité oceli se z důvodu snazší manipulace při dopravě a osazování skládal ze tří částí. Sešroubovaný komplet se osazoval do bednění ještě před zahájením betonáže vlastního srubu. U řady objektů však došlo až k dodatečnému osazení střílen z důvodu jejich pozdního dodání na staveniště.

Střílny byly objednány ve třech sériích přímo ve Škodových závodech v Plzni. První série zahrnovala celkem 268, druhá 273 a třetí 100 kusů. V průběhu roku 1939 byla větší část osazených střílen pro 4cm kanon vz.36 vytržena německou okupační správou pro potřeby Třetí říše. Část takto získaných střílen společně s neosazenými kusy byly využity při stavbě nových německých pevnostních objektů. Zbytek střílen byl využit jako surovinový zdroj pro zbrojní průmysl. Na rozdíl od zbraní se do dnešních dnů v objektech zachoval větší počet střílen pro smíšenou zbraň L1. V některých rekonstruovaných objektech jsou ve stěnách zabetonovány makety, které spolehlivě imitují původní střílny (např. T-S 73, N-S 81).

Některé objekty, ze kterých měl z 4cm kanon vz.36 vést čelní (kosé) palby do předpolí linie TO, měly mít střílnu chráněnu spouštěcí pancéřovou deskou (například StM-S 50 nebo T-S 63). Tento uzávěr čelní střílny tvořila 8cm silná deska, která byla vedena ve dvou svislých kolejnicích a která měla snížit zranitelnost střílny a zbraně. Žádná z objednaných oponek nebyla dodána, jeden zkušební exemplář byl Němci osazen na levé střílně pěchotního srubu K-S 14.

 

Výkres 4cm kanonu vz.36 ve střelecké místnosti

Nákres smíšené zbraně L1 ve stěně pěchotního srubu
(J. Böhm, Opevňování Ostravska, 1995, strana 10)

 

Z obrázku je mimo jiné dobře patrný systém odvádění vystřílených nábojnic. Vystřelené nábojnice z kanonu (zachycené lapačem) i kulometu byly ohebnými kovovými hadicemi svedeny k šikmému otvoru v podlaze, který zajišťoval jejich evakuaci mimo objekt - do ochranného příkopu pod střílnami. Nedocházelo tak k zamořování střelecké místnosti jedovatými zplodinami unikajícími z vystřelených nábojnic.

 

Autor článku: Čermák Ladislav

Vytvořeno dne 22.12.2008 14:53:40   |   Aktualizováno dne 22.12.2008 22:36:31

Vytisknout článek   |   Poslat odkaz na tento článek   |   Poslední přidané články   |   Mapa webu   |   Přidat do oblíbených položek

Související odkazy:

Žádné související odkazy nebyly nalezeny