Zapomenuté pomníky odhodlání a zrady

Zařazeno do složky ŽSV VI Trutnov

Ladislav Čermák - Jan Čížek

 

V pohraničních oblastech kolem celé republiky často najdeme přírodou více či méně zamaskované železobetonové objekty v různém stavu zachovalosti. Jedná se o součásti mohutného pevnostního systému budovaného od roku 1935 na obranu demokratické Československé republiky proti nacistickému Německu. Ve 30. letech, kdy dochází k výraznému zdokonalení vojenské techniky (především tanků a letadel), přestávají být přírodní překážky nepřekonatelnými. Proto bylo nejodolnější opevnění vybudováno podél severní hranice ČSR, aby zabránilo případnému roztržení republiky po předpokládaném útoku německé armády ze severu..

Stranou zájmu vojenských opevňovacích odborníků nezůstal ani masív Jestřebích hor. Již roku 1935 bylo započato s terénními průzkumy za účasti důstojníků generálního štábu, v pozdějších letech byly vytyčovány jednotlivé objekty a připravovala se jejich výstavba. Opevnění mělo tvořit souvislou linii táhnoucí se od Zbečníka po hřebenech Jestřebích hor směrem k Trutnovu. Kromě těžkých objektů, kterých bylo mezi Chlívcemi a Odolovem navrženo celkem 10, měly hranice zajišťovat i dvě linie lehkých objektů vz. 37.

Prostor, který nás zajímá, tedy mezi Chlívcemi na východě a Odolovem na západě, byl ve vojenské terminologii označován jako 4. stavební podúsek Odolov. Jeho výstavbu, stejně jako v případě celého trutnovského úseku (Chlívce - Krkonoše), řídilo Ženijní skupinové velitelství VI se sídlem v Trutnově, podléhající přímo Ředitelství opevňovacích prací v Praze.

Objekty, jež byly projektovány nad Chlívcemi, měly zabránit případnému nepřátelskému pokusu o průlom ve směru na Červený Kostelec, sruby západně od Švédského vrchu byly ukryty v lesích, kde se počítalo spíše s nasazením pěchoty. Důležitá byla obrana Odolova, kterým procházela silnice z Jívky do Rtyně. Bylo to jediné místo, kde byl možný postup těžké techniky přes Jestřebí hory. Z těchto předpokladů vycházel původní záměr zadat pouze výstavbu odolovského uzávěru v počtu tří objektů (T-S 26 až T-S 28). Protože náklady na výstavbu pouhých tří objektů v odlehlém prostoru by byly příliš neekonomické, rozhodlo Ministerstvo národní obrany zadat celkem 9 pěchotních srubů, vojensky označovaných jako T-S 21 až T-S 28. Desátý objekt (T-S 21a) nakonec zadán nebyl.

Protože Jestřebí hory nepatřily k nejohroženějším úsekům hranice, byl konkurs na výstavbu vypsán až na začátku roku 1938. Z něho vyšla vítězně stavební firma Ing. Rudolf FRIČ z Bratislavy. Výstavba 4. podúseku byla zadána výnosem MNO ze dne 26. února 1938 za částku 11 033 842,95 Kč (v měně 1. republiky !), všechny stavební práce byla firma povinna dokončit již za 200 pracovních dnů. Celková cena hrubé stavby jednoho pěchotního srubu čtvrtého stavebního podúseku v závislosti na velikosti a umístění vycházela v průměru na 1 225 982,- Kč.

Výstavba opevnění začala výkupem pozemků Vojenskou správou, stavbou příjezdové komunikace a oplocením staveniště. Na něm bylo třeba vykácet stromy, navést stavební materiál, zřídit přívod vody a elektrické energie, postavit dřevěné sklady a kanceláře. Stavební materiál byl dopravován po železnici do stanic v Červeném Kostelci a Malých Svatoňovicích (denně se vykládalo okolo 15 vagonů). Vlastní stavba začala hloubením výkopu a vrtáním studny. Propočet předpokládat ručně vyvézt ze všech výkopů 42 293 m3 zeminy. Následovala betonáž základové skořápky, zhotovení izolací, naohýbání a svázání armatury, která byla obklopena bedněním. Pak se teprve mohlo přistoupit k nejdůležitější operaci - betonáži, která musela probíhat nepřetržitě ve dne v noci.

Jako první byl vybetonován objekt T-S 28, od něho pokračovala betonáž směrem na východ. Do konce září 1938 se podařilo vybetonovat celkem 5 objektů (betonáž jednoho objektu trvala 4 až 6 dnů), zbývající čtyři měly následovat v průběhu října a listopadu. Přes obtížné podmínky odvedla firma velmi kvalitní práci - na základě zkoušek vzorků betonu byla prokázána velmi vysoká pevnost betonu. Po betonáži a vyzrání betonu (cca 28 dní) pokračovaly stavební práce především uvnitř objektů. Část stavebních prací se již nepodařilo dokončit, případně vůbec zahájit, objekty také postrádaly vzduchotechniku, elektrické i vodovodní rozvody.

Stejně tak tomu bylo i s nejdůležitějšími součástmi všech pevnostních staveb - se zbraněmi. Pro představu zde uveďme, že do deseti pěchotních srubů mělo být namontováno celkem 10 protitankových kanonů ráže 47 mm spřažených s těžkým kulometem vz. 37 (označovaných jako zbraň L1), 14 těžkých kulometných dvojčat vz. 37 ráže 7,92 mm (označovaných jako zbraň M), 2 minomety vz. 38 ráže 90 mm, přes 50 převážně lehkých kulometů vz. 26 ráže 7,92 mm. Převládala kulometná výzbroj, protože objekty byly ukryty v lesích, které tvořily spolehlivou protitankovou překážku. V muničních skladištích objektů mělo být vyskladněno 16,5 tisíce dělostřeleckých granátů, 2,5 tisíce dělostřeleckých min, 1,5 miliónu kulometného střeliva, stovky ručních granátů a osvětlovacích raket.

Lepší situace nebyla ani v případě osazování ocelolitinových pancéřových zvonů - ze 17 plánovaných nebyl dodán ani jediný, zahájena nebyla ani výstavba protitankových a protipěchotních překážek, které se měly táhnout podél celé linie opevnění. Bylo pouze započato s kácením 10 - 20 m širokých palebných průseků.

Pro boj v opevnění byly od roku 1937 cvičeny zvláštní jednotky - hraničářské pluky. V našem úseku měl působit I. prapor 17. hraničářského pluku. Protože opevnění nebylo ještě zdaleka hotové, byl místo něho dne 15. září 1938 prozatímně zřízen strážní prapor č. VIII v Červeném Kostelci. Osádka pěchotního srubu se měla skládat z 20 až 40 mužů, kterým zpravidla velel důstojník v hodnosti poručíka. Obrana Jestřebích hor v osudném září 1938 spočívala především na již téměř dobudovaném lehkém opevnění.

Zrada západních spojenců a Mnichovský diktát znamenaly odstoupení větší části Jestřebích hor Německu a zahájení horečnaté evakuace strojního zařízení a stavebního materiálu. Co se nestihlo odvézt do bezpečí, bylo zničeno. Bylo krutým paradoxem, že obrovská námaha, vynakládaná stovkami lidí po několi měsíců, byla zmařena během několika hodin. Nebylo divu, že v očích těch, kteří museli bez boje opustit opevnění, byly často vidět slzy ...

Po obsazení pohraničí se Němci snažili objekty opevnění všemožně využít. Byly vytrženy některé ocelové střílny, značná část objektů posloužila pro zkoušky německých dělostřeleckých zbraní. Stopy po této neblahé činnosti jsou na objektech patrné dodnes.

Za více než půl století od přerušení stavby pohltil staveniště i objekty les, takže některé z nich je dnes již dost obtížné najít. Přesto však stojí za prohlídku. Podívejme se proto alespoň zběžně na jednotlivé objekty těžkého opevnění.

Pevnostní výstavba z období I. republiky nebyla po řadu let připomínána, a proto téměř upadla v zapomnění. Přesto se však jedná o velkolepé dílo, které vyjadřuje obrovské nadšení našich dědů a otců bránit svou vlast před agresí ze strany nacistického Německa. Až se budete toulat po lesích Jestřebích hor, vzpomeňte si na dobu, kdy zde vládl čilý pracovní ruch, který byl přímým následkem neskonalé touhy našich předků po svobodě a samostatnosti.

První čtyři zadané objekty (T-S 21, 22, 23a, 23b) se nepodařilo vybetonovat a zbyly z nich více či méně patrné stopy po výkopech. Nejzachovalejší výkopy jsou v místě objektů T-S 23a a T-S 23b asi 100 m severovýchodně od kóty 660 Švédský vrch. Oba objekty měly být jednostranné (hlavní palba pouze na jednu stranu) a vzájemně se měly doplňovat. Další objekt, T-S 24, je těsné po dokončení betonáže a je dobře zachovalý. Z jeho dvou bočních kasemat mělo působit po jednom kulometném dvojčeti (zbraň M), ve dvou zvonech měly být kulomety lehké. Objekt, dnes zcela zarostlý v lese, se nachází asi 200 m severozápadně od Švédského vrchu. Následující objekt, poškozený zkušebním ostřelováním a výbuchy náloží, najdeme na zelené turistické značce mezi Švédským vrchem a Odolovem. Kromě kulometů měl být srub vyzbrojen i dvěma protitankovými kanóny (zbraň L1). Vlastní uzávěr komunikace napříč Jestřebími horami u Odolova tvořily tři pěchotní sruby. První z nich T-S 26 na hraně svahu nad silnicí má již dokončené vnější omítky a některé vnitřní práce. Silnici měl ostřelovat ze své jediné zbraně L1, stejně jako následující objekt T-S 27, který je v podstatě zrcadlově obrácenou kopií srubu T-S 26. Všechny tyto objekty byly postaveny v tzv. I. stupni odolnosti, což představuje sílu stropu 150 cm a sílu čelní stěny 175 cm železobetonu. Tyto objekty měly odolávat dělostřeleckým granátům ráže 210 mm. Poslední objekt tohoto podúseku - srub T-S 28 zajímavé konstrukce byl již koncipován pro lesní terén - tedy bez zbraní L1 a se zeslabenými týlovými stěnami (odolnost 2, odolnost proti dělostřeleckým granátům do ráže 180 mm).

Zajímavá je i prohlídka objektů lehkého opevnění, které probíhá ve dvou liniích za opevněním těžkým.

Závěrem bychom chtěli čtenáře upozornit, že vstup do objektů je přísně zakázán, protože v neosvětlených a poškozených vnitřních prostorech hrozí nebezpečí úrazu. Zájemcům o podrobnější informace proto doporučujeme návštěvu některého z pevnostních muzeí. V nejbližším okolí to jsou dělostřelecké tvrze Stachelberg (Babí) u Trutnova, Dobrošov u Náchoda a rekonstruovaný pěchotní srub N-S 82 Březinka nad Bělovsí u Náchoda.

 

 

Prameny a literatura:

Vojenský historický archiv Praha

Vlastní průzkum v terénu v letech 1985-95

Ráboň, M., Svoboda, T. a kol.: Československá zeď, Dvůr Králové 1993

 

Tento článek byl uveřejněn ve vlastivědném sborníku Rodným krajem číslo 13 v roce 1996.

 

Autor článku: Čermák Ladislav

Vytvořeno dne 3.1.2009 1:15:58   |   Aktualizováno dne 3.1.2009 1:15:58

Vytisknout článek   |   Poslat odkaz na tento článek   |   Poslední přidané články   |   Mapa webu   |   Přidat do oblíbených položek

Související odkazy:

Žádné související odkazy nebyly nalezeny

Komentáře a názory uživatelů

Žádné komentáře nebyly nalezeny. Můžete být první :-)
Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé ( přihlásit se nyní )