Těžký kulomet byl vyvíjen od roku 1930 ve Zbrojovce Brno konstruktéry Václavem Holkem a Miroslavem Rolčíkem jako náhrada za zastaralý, vzduchem chlazený kulomet Schwarzlose vz.7/24 používaný za první světové války a po té i nově budovanou československou armádou. První použitelná verze z léta 1933 byla označena továrním kódem ZB-52 (vycházela z typu ZB-50 z roku 1931), ale brzy byla nahrazena vylepšeným typem ZB-53 (1934). Se zbraní se počítalo především pro potřeby útočné vozby, protože pro moderní obrněná vozidla nebyla v Československu k dispozici žádná vhodná zbraň (těžký kulomet vz. 7/24 nebyl pro použití v moderních obrněných vozidlech vhodný, lehký kulomet vz. 26 byl zase málo účinný). Počítalo se ovšem i s využitím u dalších jednotek - pěchoty, jezdectva a především v opevnění. Právně naléhavá potřeba spolehlivého a výkonného kulometu pro útočnou vozbu a nově budovaná opevnění vedla na počátku roku 1935 k první objednávce 500 kusů kulometu ZB-53, který dostal označení kulomet vz. 35. Po provedení dalších zkoušek a četných připomínkách MNO došlo ke konstrukčním úpravám kulometu vz. 35 do té míry, že koncem léta 1936 bylo rozhodnuto upravenou zbraň zavést do výzbroje jako nový typ, později označovaný jako kulomet vz. 37. Protože požadavky jednotlivých složek armády se odlišovaly, byl kulomet vz. 37 vyráběn ve třech variantách: v pěchotním provedení s podstavcem, v provedení pro opevnění (označován jako "O") a v provedení pro útočnou vozbu (označován "ÚV").

Po rozhodnutí o vyzbrojení těžkého opevnění kulometnými dvojčaty nabídka brněnská Zbrojovka v dubnu 1936 tři možné alternativy řešení dvojkulometu. Jako nejednodušší se nabízelo umístění dvou standardních kulometů vz. 37 na společné lafetě v jedné střílně. Druhým řešením bylo umístění "pravého" a "levého" kulometu na společné lafetě. V tomto případě by ale bylo nutné zkonstruovat dvě zbraně, které by se v radě součástek lišily a nebyly by vzájemně zaměnitelné. Poslední, třetí, aleternativou byla zbraň se dvěma hlavněmi v jednom pozdře (těle). Toto řešení bylo nejsložitější a vyžadovalo by několik měsíců nutných pro vývoj. Protože takto řešená zbraň by našla využití pouze v opevnění, nebylo rentabilní se jejím vývojem zabývat. ŘOP nakonec prosadilo nejjednodušší a nejlevnější řešení - první variantu dvou společně lafetovaných kulometů vz. 37.

Těžký kulomet vz. 37 v pevnostním provedení

V opevnění byl kulomet vz. 37 používán ve střílnách lehkého i těžkého opevnění. V lehkých objektech vz. 37 byl kulomet lafetován v pěchotní podobě (bez podstavce), protože osádky si jej do objektů přinesly až v době jejich obsazení. V těžkém opevnění se montoval zpravidla ve zdvojeném provedení (tato úprava byla označována jako zbraň "M", samostatně použitý kulomet vz. 37 byl označován jako zbraň "D") a to jak ve střílnách "pod betonem" tak i v pancéřových kopulích, zvonech (ve zvonech jen jako zbraň "D") nebo v otočné věži "OR". Kulomet byl využíván i jako součást smíšené zbraně (L1), kterou tvořil 4cm pevnostní kanón vz. 36 a právě kulomet vz. 37.

Konstrukce kulometu

Kulomet vz. 37 byla automatická zbraň pracující na principu pístového mechanismu ovládaného tlakem plynů odebíraných ze střední části hlavně. Kulomet měl snadno vyměnitelnou, vzduchem chlazenou hlaveň se čtyřimi pravotočivými drážkami. Pro potřeby opevnění byla hlaveň dodávána v tzv. "těžké" verzi (toto provedení spočívalo v zesílení chladícího pláště hlavně postrádající charakteristické žebrování). Zbraň umožňovala vést palbu dvěma různými rychlostmi - rychlá nebo pomalá. Náboje byly prodávány z kovového pásu se 100 (délka 2 080 mm, hmotnost 3,4 kg) nebo 200 náboji (délka 4 040 mm, hmotnost 6,8 kg). Přestože se bezesporu jednalo o výkonnou a spolehlivou zbraň, která ve své době patřila ke světové špičce, je třeba se zmínit také o negativních vlastnostech - kulomet byl poměrně těžký (19 kg bez podstavce) a jeho výroba byla nákladná (cena postupně klesala, v roce 1938 stál tk37 s těžkou hlavní na 13 308,94 kč). Kromě nábojů vz. 23 (lehká střela) a vz. 34 (těžká střela) mohly být používány i průbojné náboje vz. 31 nebo náboje se stopovkou vz. 28.

Výroba kulometu

Kulomet vz. 35 byl vyroben pouze v počtu 1 000 ks (dvě objednávky po 500 ks), pro ŘOP bylo určeno 260 ks. Tímto typem byly vyzbrojeny pěchotní sruby v úseku Moravská Ostrava, do objektů ostatních úseků se již dodával nově zavedený kulomet vz. 37. Později mělo dojít k výměně i v ostravských srubech (v roce 1937 bylo v opevnění namontováno 122 ks kulometů vz. 35). Kulomety vz. 35 byly z výzbroje čs. armády stahovány a z větší části byly využity pro export.

V letech 1936-38 bylo MNO objednáno 5 140 ks kulometů vz. 37 pro potřeby ŘOP. Z tohoto počtu bylo ale dodáno jen 1 464 ks. Tento počet dokázal pokrýt potřebu dokončených pěchotních srubů těžkého opevnění.

Jednalo se o velmi úspěšnou zbraň, která byla licenčně vyráběna ve Velké Británii pod názvem BESA (licence prodána v roce 1937 anglické firmě BSA v Birminghamu) a byla využívána v tancích a další obrněné technice. Kromě toho byla zbraň v počtu 12 000 kusů exportována do řady zemí celého světa (např. Rumunsko 8 000 ks, Jugoslávie 1 000 ks, Čína 1 000 ks, Írán 1 000 ks, atd.).

Po obsazení Československa v březnu 1939 byly ukořistěné kulomety vz. 37 zařazeny do výzbroje německé armády pod označením MG-37(t). Využití našly především u jednotek Waffen SS a u pomocných jednotek. Výroba kulometu pokračovala i za války v pobočném závodu Zbrojovky ve Vsetíně až do roku 1944 (do roku 1942 bylo údajně vyrobeno cca 6 500 kusů). I v průběhu války byl kulomet vz. 37 průběžně vyvážen, ale jen pro spojencům Třetí říše.

Po skončení druhé světové války byl kulomet vz. 37 opětovně zaveden do výzbroje čs. armády. Obnovena byla i jeho výroba ve Vsetíně, kde probíhala po několik následucících let (přesné datum ukončení výroby není známo, ale stalo se tak pravděpodobně na počátku 50. let). Přestože byl kulomet vytlačován licenčně vyráběným sovětským typem Gorjunov vz. 43, ve výzbroji se nacházel ještě v 60. letech.

Poznámka: jednotlivé údaje se v různých pramenech často odlišují