O plánovaném využití světlometů v objektech čs. opevnění mnoho informací neexistuje. Asi nejpřínosnější je článek Iva Vondrovského, který byl otištěn v časopise ATM 8/1994 na stranách 10 a 11. Zde je jeho úplný přepis:
SVĚTLOMETY PRO OPEVNĚNÍ
Ivo Vondrovský
O použití světlometů v opevnění uvažovalo Ředitelství opevňovacích prací od samého počátku výstavby. Teprve na jaře r.1938 se však přešlo od všeobecných teoretických a nutno říci nepříliš intenzivních úvah k praktickému zajišťování. Pro zjednodušení a urychlení vývoje se důstojníci ŘOP rozhodli pro pěchotní sruby využít v armádě už zavedené světlomety o průměru reflektoru 35 cm s 12 V žárovkou o příkonu 120 W.
Za deštivé noci z 28. na 29. května 1938 se u téměř dokončené pevnostní linie nedaleko Hlučína sešla reprezentativní komise složená ze zástupců ŘOP, ŽSV i velitelství pevnostních osádek a na dvojici pěchotních srubů v lese Bor (MO-S-28/29) a na volném terénu u Kozmic (MO-S-33/34) vyzkoušela různé způsoby použití světlometu. Výborně se osvědčilo umístění světlometu přímo na otvoru pro periskop v temeni zvonu, za pomoci podstavce vyřešeného Vojenským technickým a leteckým ústavem. Podstavec světlometu byl po vyložení pevně uchycen v periskopovém otvoru temene zvonu. Světlomet se otáčel společně s otočnou vnitřní složkou pohybem páky. Pro orientaci zamíření světlometu sloužil ukazatel. Naklápění reflektoru bylo vtipně vyřešeno kroucením rýhované rukojeti. Pohyb se přenášel přes kuželové soukolí na svislý hřídel, na jehož konci byl pomocí závitu pohyblivě usazen čep kulisy podstavce. Zašroubováním či vyšroubováním se čep zapouštěl či vysouval, jeho pohyb se přenášel na držák světlometu a tím i na světlomet, který se mohl naklápět v rozsahu + 10°až -30°.
Světlomet se dal velmi dobře ovládat pozorovatelem ve zvonu a nikterak nepřekážel případné palbě. Pro boj byli ideální ve zvonu dvě osoby (obsluha světlometu a střelec z lehkého kulometu), nouzově postačoval jen jeden muž. Určitou nepodstatnou nevýhodou byla nutnost zaměňovat světlomet vždy po rozednění za periskop a opačně, přičemž manipulace se pochopitelně musela dít zvenku. Naproti tomu se neosvědčilo pevné umístění světlometu, ať už vedle zvonu, na stěně srubu či pod krakorcem. Při zkouškách byla naprosto spolehlivá kontrola pohybu na úrovni obvodových překážek srubu, v lesních průsecích byly za deště viditelné osoby do vzdálenosti 300 m, ve volném terénu ještě o sto metrů dále.
O dva měsíce později, v noci z 26. na 27. července 1938, pokračovaly zkoušky na střelnici v Brdech. Světlomet s osvědčeným podstavcem byl nasazen na zvon tamního zkušebního srubu CE a pak jej začali za různých podmínek postřelovat zkušení střelci z pušky a z těžkého kulometu vz. 24 a vz. 37. Přes vypálení několika stovek ran však došlo k zásahu jen ojediněle, přičemž zdaleka ne každý zásah znamenal zhasnutí. A i v takovém případě stačilo vyměnit roztříštěnou žárovku a reflektor fungoval dál. Valný vliv na výsledky střelby nemělo ani nasměrování světelného kuželu - pokud svítil stranou, neviděli střelci na mířidla zbraní a pokud osvětloval střelce, oslňoval je natolik, že nebyli schopni zamířit. Vezmeme-li ještě v úvahu, že by se reflektor v boji rozsvěcoval jen zřídka, pak byla pravděpodobnost jeho zničení skutečně minimální. Na základě těchto zjištění ROP konečně urychleně zajišťovalo pro každý pěchotní zvon jeden světlomet s podstavcem plus 5 % zálohu na úrovni praporu. Podstavce byly dvojí délky - pro zvony o tloušťce stěny 15 až 20 cm a pro nejtěžší zvony o tloušťce 30 cm. Do výbavy patřilo vždy šest žárovek a jedna desetičlánková akumulátorová baterie 10A30 s nabíjecím kabelem. Pro nejbližší období bylo zapotřebí 990 souprav v celkové ceně asi 6 213 000 Kč. Z toho bylo v armádních skladech okamžitě k dispozici 300 světlometů, ostatní součásti se musely teprve objednat. Nově vyráběné světlomety měly mít plášť silně kuželovité-ho tvaru, aby se ještě zvýšila jejich odolnost proti postřelování. Tyto přípravy proběhly v září 1938, ale mobilizace s následnou kapitulací přerušila jejich realizaci. V témže měsíci, tedy v září 1938, začalo ŘOP řešit také osvětlování cílů pro tvrzové dělostřelectvo. Vzhledem k jeho dostřelu kolem 11 km se ovšem jednalo o podstatně náročnější úkol. Každá tvrz měla mít dva světlomety a dělostřelci požadovali osvětlování cílů až do vzdálenosti 8-10 km za průměrně příznivých povětrnostních podmínek. Vyhovující přístroje ovšem armáda ve své výzbroji neměla. Poněkud zastaralý pozemní světlomet o průměru zrcadla 120 cm, nouzově používaný u protiletadlové obrany, měl donosnost kolem pouhých 3 km a nebyl vhodný. V úvahu přicházel 150 cm protiletadlový světlomet, který v té době vyráběla ČKD pro Jugoslávii, případně tamtéž vyvíjený 200 cm světlomet. Určité pokusy dělala i Škoda Plzeň. Předpokládalo se, že tvrzové světlomety budou umístěny buď v odolných krytech, z nichž by vyjížděly na určená stanoviště, anebo na často měněná předem vyhlédnutá a upravená polní postavení. Protože by činnost světlometů na sebe přitahovala pozornost nepřátelského dělostřelectva.zdála se být druhá varianta výhodnější.
Realita však byla stejná, jako v předchozím případě - než došlo k rozhodnutí, vydalo Československo své pevnosti bez boje.