Protibetonové granáty Röchling

Německá armáda prováděla v letech 1938–45 na bez boje obsazených a nepoškozených objektech československého opevnění celou řadu zkoušek, testů a pokusů, které měly prokázat kvalitu pevnostních staveb, odhalit jejich slabá místa, a zároveň měly prověřit schopnosti německých zbraní v boji proti opevnění. Zpravidla šlo o postřelovací zkoušky prováděné dělostřeleckými zbraněmi různých typů a ráží. Kromě standardních typů munice zavedených do výzbroje Wehrmachtu byly vyvíjeny a následně testovány i nové, v boji dosud neprověřené, typy střeliva. A to je případ i protibetonových granátů firmy Röchling.

Německá firma Dr. Hermanna Röchlinga sídlící ve Wetzlaru se ve 30. letech 20. století mimo jiné zabývala i vývojem munice, která by byla schopna ničit mohutné pevnostní stavby. A nebyla jediná, stejnou problematikou se zabývala např. i zbrojovka Kupp. Výsledkem usilovné práce týmu vedené ing. Condersem byla podkaliberní, značně protáhlá střela mírně šípovitého tvaru vyrobená z kvalitní chromvanadiové oceli. V hlavni zbraně byla střela upevněna pomocí vodících kroužků, které v okamžiku opuštění hlavně odpadly. Ve stejnou chvíli se v zadní části projektilu rozevřela čtyři křidélka stabilizující let střely k cíli. Velká kinetická energie při dopadu střely se kladně projevovala na velké průraznosti železobetonu.

Německá armáda, resp. její Zbrojní zkušební úřad 1 (Wa.Prüf.1) ve spolupráci s vývojovým týmem röchlingova výrobního závodu provedla v průběhu vývoje střely množství rozsáhlých testů a zkoušek, které měly ověřit a zdokonalit účinnost nové podkaliberní munice v ničení železobetonových pevnostních staveb.

Nejvíce zkoušek proběhlo na obsazených objektech bývalého československého opevnění v období let 1939–43. Testy probíhaly v několika časových obdobích ve třech různých lokalitách. Při těchto zkouškách byly testovány střely různých typů a ráží, zpravidla jen s inertní náplní. Mezi jednotlivými fázemi testů docházelo k úpravám v konstrukci střely – měnila se její velikost (ráže i délka), hledal se vhodný způsob použití vodících kroužků a stabilizátorů apod. Ve všech případech byly granáty Röchling použity pro přímou střelbu do obnažených stěn a prokázaly proti železobetonovým stavbám značný účinek.

Poprvé se protibetonové střely zavrtaly do železobetonových stěn pevnostních objektů na tvrzi Berghöhe (Hůrka) u Králík v říjnu 1939. Bylo zde otestováno několik prototypů střely ráže 10,5cm vystřelovaných z 15cm houfnice (15cm sFH 18) z různých vzdáleností do stěn zbavených kamenné rovnaniny i zemního zásypu mohutného dělostřeleckého srubu K-S 11.

V lednu 1940 se zkušební komando do Sudet vrátilo, tentokrát ale zamířilo do odlehlejšího, sněhem zasypaného, prostoru tvrze Hanička v Orlických horách. Zde bylo stříleno opět z 15cm těžké houfnice. V létě se ve zkouškách na Haničce ještě jednou pokračovalo. Postřelovány byly objekty R-S 77, 79, 79a a 80.

Na jaře 1940 následoval návrat na Králicko, kde se opět střílelo na Hůrce (objekty K-S 10, 11 a 13), ale také do samostatných pěchotních srubů nižších odolností v okolí Králík (K-S 14, 17 a 18). Kromě ráže 10,5cm byly vyzkoušeny i větší projektily 15cm určené pro 21 moždíře vz. 18 (21cm Mörser 18).

Poslední lokalitou, kde došlo ke zkouškám podkaliberních střel Röchling, bylo Náchodsko, tedy území Protektorátu. Na konci ledna 1943 se terčem pro Röchlingy stal pěchotní srub N-S 72 na tvrzi Dobrošov, přičemž zde byly vyzkoušeny 21cm podkaliberní granáty zavedené do výzbroje jako typ 21cm Rö.Gr.44 Be. Na Náchodsku se Röchlingy střílelo také do samostatného pěchotního srubu N-S 91 (a pravděpodobně i sousedního objektu N-S 92) u Pavlišova. Zde však není potvrzeno, že tyto zkoušky probíhaly ve stejné době jako na nedalekém Dobrošově. Vzhledem k použití stejného typu munice ráže 21cm je to ale pravděpodobné.

Rozsáhlé testování Röchlingů neprobíhalo pouze na objektech bývalého československého pevnostního systému, ale také na obsazených tvrzích belgického a francouzského opevnění. Například v průběhu podzimu a zimy 1942-43 byly na tvrzích Battice a Aubin-Neufchateau vyzkoušeny granáty ráží 21, ale také mnohem mohutnější střely ráží 34 a 35 cm. Na rozdíl od pokusů na území bývalého Československa, zde bylo použito nepřímé palby. Střela vystřelená do velké výšky působila po svém dopadu na cíl obrovskou kinetickou energií. Průraznost střel, které zasáhly cíl, byla úctyhodná – Röchlingy dokázaly prorazit až 350 cm silné železobetonové stropy nebo se probouraly podzemními chodbami ukrytými v hloubce více jak 35 metrů. Velkým problémem byl značný rozptyl jednotlivých zásahů.

Výsledkem rozsáhlých testů a zkoušek bylo zavedení röchlingových podkaliberních granátů do výzbroje německé armády. Konkrétně se jednalo o tyto čtyři typy munice:

• 21cm Rö.Gr.42 Be určený pro 21cm Mörser 18
• 21cm Rö.Gr.44 Be určený pro 21cm Mörser 18
• 34cm Rö.Gr.42 Be určený pro železniční 34cm K.W. (E) (f)
• 35cm Rö.Gr.42 Be určený pro 35cm Mörser M1

Důvod nezavedení menších střel ráže 10,5cm do výroby není znám, ale buď tento typ nedosahoval požadované průraznosti, a nebo byl od počátku považován jen za vývojový mezistupeň.

Přestože bylo vyrobeno cca 20 000 kusů podkaliberních střel Röchling , k bojovému nasazení nakonec nedošlo jen ve velmi omezené míře. Žádné další prokazatelné informace o bojovém nasazení nejsou známy. Některé zdroje zmiňují použití röchlingů při dobývání pevnostních baterií Maxim Gorkij v Sevastopolu v roce 1942. Zda-li jejich masivnějšímu nasazení zabránily nedostatečné výkony zaostávající za očekáváním konstruktérů i armády, a nebo strach z jejich zneužití proti německým železobetonovým stavbám protivníkem, se můžeme jen dohadovat. Mezi odborníky jsou zastánci obou názorů.

Zájemci o tyto nepochybně pozoruhodné střely je mohou vidět v expozicích na několika místech, které jsou historicky spojeny s jejich zkouškami. Nejrozsáhlejší a nejzajímavější expozice věnované těmto střelám jsou k vidění v muzeích ve tvrzích Hůrka a Hanička. Na Hůrce je vystaven originál přední části projektilu nebo kopie původní střely ve dvou provedeních – v podobě před výstřelem a na druhém modelu je naznačeno, jak se jednotlivé části střely po výstřelu oddělovaly. Od roku 2020 je zde vystaven unikátní prototyp střely ráže 2 cm z roku 1938, získaný od bývalého zaměstnance firmy Röchling.

V expozici ve vchodovém objektu tvrze Hanička je vystavena kompletní střela 15cm verze röchlingu nalezená u dělostřeleckého objektu R-S 79. Kromě toho zde můžete vidět řadu drobnějších nálezů zbytků střel nebo vodících prvků, ale i model celé střely v měřítku 1:1.

Historicky nejstarší vystavený exponát röchlingovy střely, přední část jednoho projektilu (nalezený v objektu N-S 72), bylo možné najít v podzemní části expozice tvrze Dobrošov. Po její revitalizaci byl přemístěn do objektu N-S 72. Další zbytek stejné střely je dodnes zabořen ve stěně objektu.

V expozici v nedalekém pěchotním srubu N-S 81 jsou vystaveny 15cm střely pocházejících z objektu K-S 11 (dříve byly k vidění v samostatném objektu R-S 90/I na Komářím vrchu v Orlických horách). Další dva 21cm granáty jsou dodnes zabořené v čelní stěně pěchotního srubu N-S 91 u Pavlišova na Náchodsku.

V zahraničí se asi největší množství granátů Röchling dochovalo v podzemí belgické tvrze Aubin-Neufchateau, kde značně poškodily bojové objekty i podzemní prostory.

Základní takticko-technické údaje střel Röchling

Typ střely	Hmotnost (kg)	Průměr (mm)	Délka (mm)	Trhavina (kg)	Maximální dostřel (m)	Průraznost železobetonu (m)	Průraznost skály (m)	Průraznost zeminy (m)
15cm Rö.Gr.	77	100	1 700	2,6		100 až 200		20 až 30
21cm Rö.Gr.42 Be	165	116	2 500	3,2	11 300	200 až 350	1,3 až 4,0	40 až 50
21cm Rö.Gr.44 Be	168	129	2 300	8,1	11 300	200 až 350	1,6 až 4,0
34cm Rö.Gr.42 Be	812	220	3 660	30	23 000	500 až 600	4,0 až 12,0	60 až 100
35cm Rö.Gr.42 Be	812	220	3 660	30	10 800	350 až 550		50 až 70

Pramen: Ráboň Martin: Střela Röchling – Tajná zbraň proti pevnostem na Králicku, In: Military revue