Jedinou protitankovou zbraní, která byla za mobilizace v září 1938 v počtu 222 kusů zamontována ve střílnách srubů těžkého opevnění byl 4cm kanon vz. 36 (dalších 6 kanonů sloužilo k výcviku v kasárnách). Tato zbraň mohla být instalovaná buď v provedení "L1" (kanon ve společné lafetě s těžkým kulometem vz. 37) nebo "Q" (pouze kanon). Jednalo se velice účinnou zbraň, která byla schopna zajistit dostatečnou protitankovou obranu pevnostní linie a která ve své době patřila ke světové špičce.

S protitankovou výzbrojí objektů těžkého opevnění se počítalo již v prvních projektech a návrzích vznikajících v první polovině 30. let. V pořadí priorit výroby dělostřeleckých zbraní figurovaly protitankové kanony dokonce na prvním místě. Z počátku byly vyvíjeny dva typy rozdílných ráží - 37 a 47 mm. Pod kódovým označením A6 byl od podzimu 1935 ve Škodě Plzeň vyvíjen protitankový kanon ráže 47 mm. Jednalo se o poloautomatickou zbraň ráže 47mm s vertikálním klínovým závěrem. Hlaveň dlouhá 2 040 mm měla celkem 20 pravotočivých drážek. Při déle trvající palbě mohla být schlazena vodní sprchou. Každá zbraň měla jednu záložní hlaveň uloženou přímo ve střelecké místnosti. Výměna hlavní trvala přibližně 15 minut. Kanon měl kapalinovou brzdu uloženou společně se zpruhovým vratníkem ve vratníkovém válci. K vyvážení zbraně při udílení náměru sloužily dva zpruhové vyvažovače. Proti nechtěnému odpálení byla zbraň chráněna pěti pojistkami. Lafetu tvořily dvě části - spodní (pevná) a vrchní (pohyblivá), ve které se otáčela kolébka s hlavní. Otvor ve střílně uzavírala dvoudílná pancéřová deska s otvorem pro těsnící kouli. Tato koule měla bránit vnikání střepin, projektilů a chemických bojových látek do střelecké místnosti. V kouli byl též vývrt pro kulomet a záměrný dalekohled. Střelec mohl využít ruční nebo nožní spouště nebo automatického odpalování. Celá hlaveň kanonu byla ukryta ve střelecké místnosti, ze střílny vyčnívalo pouze její ústí v těsnicí kouli. Maximální rychlost střelby činila 35 ran za minutu.

Se smíšenou zbraní (tedy 4cm kanonem vz. 36 a těžkým kulometem vz. 37 ve společné lafetě) se v letech 1935-36 kromě střílen "pod betonem" počítalo také v tzv. pěchotních věžích. Mělo se jednat o otočné, resp. otočné a výsuvné, věže vyzbrojené právě touto protitankovou zbraní. Využití měly najít především v objektech pěchotních tvrzí, které u nás nakonec nebyly vůbec budovány. Otočná věž vyzbrojená protitankovým kanonem měla tvořit mezistupeň mezi věžemi kulometnými a dělostřeleckými.

První prototyp kanonu A6 prošel v roce 1936 náročnými testy v Milovicích a ve cvičném pěchotním srubu Jordán ve Vojenském výcvikovém prostoru v Brdech. Brzy po té následovala první objednávka MNO, z níž bylo 21 kusů dodáno v provedení Q (tj. samostatný kanon) a 247 kusů v provedení L1 (kanon s těžkým kulometem ve společné lafetě). Na jaře 1938 byla objednána druhá série, v rámci které mělo být vyrobeno dalších 273 kusů zbraní a stejný počet střílen. Ze stornované třetí série bylo za okupace vyrobeno pouze 100 střílen. Za zářijové mobilizace na podzim 1938 bylo protitankovým kanonem vz. 36 vyzbrojeno 139 objektů těžkého opevnění. Kompletně se podařilo vyzbrojit jen ostravský, králický (mimo dvou objektů tvrze Adam) a bratislavský úsek. Řadu pěchotních srubů, zejména na Opavsku, Náchodsku či Trutnovsku, nebylo možné vyzbrojit, neboť v těchto objektech nebyly dokončeny všechny stavební práce. Po přijetí Mnichovského diktátu se v prvních říjnových dnech podařilo většinu kanonů evakuovat do vnitrozemí. Zájem o tuto vynikající zbraň projevilo několik zemí (především Rumunsko, Jugoslávie a SSSR), ale v důsledku záboru zbytku ČSR Německem k exportu nakonec nedošlo.

Jediným pevnostním objektem, ze kterého si 4cm kanon vz.36 opravdu zastřílel (pomineme-li cvičné objekty v Brdech a v Dědicích (Žárovice)), byl samostatný pěchotní srub K-S 14 "U cihelny" nedaleko Králík. Stalo se tak v rámci rozsáhlých německých zkoušek prováděných WaPrüf 4 v říjnu 1940. Při zkouškách bylo dosaženo kadence 20 ran za 29 s ! Kromě vlastní střelby Němci testovali například i větrání ve střelecké místnosti či výměnu hlavně. Koncem října 1940 došlo k vnějšímu ostřelování střílen dělostřelectvem. Podrobnější informace o těchto zkouškách lze najít v knize "K-S 14 - Pevnost a člověk v zrcadle dějin" (vydalo Nakladatelství SPČO, Brno 1999) na stranách 36 až 40.

Napravo od hlavně kanonu byl v samostatné kulometné lafetě (kolébka a náměrové řididlo) upevněn těžký kulomet vz. 37 (původně byl používán kulomet ve starším provedení vz. 35). Také kulomet střílel otvorem v těsnící kouli, vystřílené nábojnice byly svedeny ohebnou hadicí do odpadu od kanonu. Střelba z kulometu mohla probíhat nezávisle na palbě kanonu nebo mohly obě zbraně střílet současně.

Zaměřování zbraně mohlo být prováděno dvěma způsoby. Za dobré viditelnosti se používal záměrný dalekohled vz. 36 (tzv. přímá střelba). Ten měl dvojnásobné zvětšení, zorné pole 17° a čtyři stupnice - dvě pro kanon (nárazový granát, pancéřový granát) a dvě pro kulomet (těžká třela, lehká střela). Záměrný dalekohled dodávala Optikotechna Přerov. Pokud by došlo k poškození dalekohledu, mohl být tento vyjmut a zbraň mohla bát zaměřována nouzovým způsobem pomocí hledí a mušky. Nepřímou střelbu umožňovala náměrová a odměrová stupnice a střelecká mapa. Toto zařízení se nazývalo „Zařízení k řízení nepřímé střelby zbraně“ někdy též „Panoramatická mapa“ a bylo předmětem patentu Škodových závodů. Toto zařízení se lišilo od používaného systému pro kulomety. Mapa byla kruhová a otočná a pohyb běžce (ukazatele), který na mapě ukazoval polohu záměrného kříže byl udílen převodovou skříní do které ústily hřídele (ohebné) z náměrové a odměrové převodovky. Jednalo se o daleko složitější záležitost, nežli tomu bylo v případě „konkurenčního“ zařízení pro kulomety. Počítalo se s jeho využitím i u ostatních děl – 10cm houfnice a to jak v kasematách, tak i v otočných věžích. Hodnoty na stupnicích se zadávaly podle hlášení pozorovatele z pancéřového zvonu. Ten mohl k předávání rozkazů využít buď hlásnici nebo návěstní soustavu.

Plnou válečnou obsluhu smíšené zbraně L1 tvořilo šest mužů (desátník, svobodník a čtyři vojíni) - velitel, mířič, nabíječ kanonu, obsluha kulometu a dva podavači. Mírová obsluha byla poloviční - skládala se tedy jen ze tří mužů ve funkcích mířič, nabíječ a podavač.

Za cenné připomínky děkuji pánům Michalu Prášilovi a Jiřímu Fuchsovi.