Vznik čelního uzávěru kanonové střílny přímo souvisí s projektem pancéřových polokopulí. Již od roku 1936 ŘOP počítalo s pancéřovým prvkem označovaným jako (čelní) pancéřová polokopule. Jednalo se o pancéřovou kasematu pro protitankový kanon spřažený s těžkým kulometem. Její tvar je zřejmý z výkresových příloh. Zbraně měly vést čelní palby do předpolí linie těžkého opevnění. Práce na projektu probíhaly ve Škodě Plzeň, kde bylo navrženo několik různých provedení lišících se v detailech (např. varianta se střílnou pro 45° nebo 60°). Do řady objektů TO byly polokopule navrženy především v roce 1936, jen na Trutnovsku to bylo osm kusů. Později docházelo k postupným redukcím, takže nakonec bylo požadováno pouhých pět kusů pro všechny objekty. Je pochopitelné, že MNO nebylo ochotno investovat statisíce korun do vývoje pancéřového prvku, který by pak byl vyroben jen v pěti exemplářích. Jako zcela logický krok ŘOP můžeme považovat zrušení projektu polokopule na sklonku roku 1937 a jeho nahrazení normální střílnou chráněnou popisovanou pancéřovou deskou.
Uplynulo ale půl roku, nežli přistoupilo ŘOP k řešení problému uzávěru čelní střílny. Prvním krokem ve vývoji tohoto uzávěru pro střílnu 4cm kanonu byla výzva zaslaná MNO Vítkovickému hornímu a hutnímu těžířstvu dne 20. června 1938. Přílohu dopisu tvořila výkresová dokumentace (výkres PC 109 číslo 1 až 5) představující návrh na řešení uzávěru čelní střílny pro smíšenou zbraň. Byla požadována tloušťka 80 mm, deska měla být vertikálně posuvná, ovšem ne zcela svisle, ale mírně šikmo. V dokumentu bylo mimo jiné požadováno, aby byly okamžitě zahájeny práce na součástkách, které budou určeny k zabetonování do zdi se střílnou. Zkoušky odolnosti nebyly požadovány. V reakci na výzvu MNO vyjádřilo Vítkovické horní a hutní těžířstvo obavu, že vodící lišty z pancéřové oceli, které mají být pouze přišroubovány, nevydrží energii při zásahu dělostřeleckým granátem. Kromě toho se vyskytly i obavy ze zaseknutí desky při přestřelení jednoho lana. Proto MNO dopisem z 27. června 1938 pověřilo výrobce provedením modelové zkoušky.
Nabídka, doručená z Vítkovic zpět na MNO 15. července 1938, obsahovala základní informace o technických parametrech uzávěru: hmotnost celého kompletu 2 300 kg, deska i vodící lišty budou vyrobeny ze speciální pancéřové oceli, šnekové převody, odolnost proti ostřelování 8cm pancéřovým granátem o hmotnosti 7,3 kg při dopadové rychlosti 465 m/s. Předpokládaný harmonogram dodávek vypadal následovně. V první řadě (do konce srpna) měly být dodány součásti uzávěru, které bylo nutné osadit ještě před zahájením betonáže (do bednění). Zbytek součástí měl být vyexpedován nejpozději do 21. září 1938. Za jeden komplet uzávěru střílny pro 4cm kanon Vítkovice požadovaly 49 200,- Kč. Dodávka prvního uzávěru se uskutečnila 20. srpna 1938 a byla určena pro potřeby ŽSV VI v Trutnově. Tento první exemplář měl být vyzkoušen právě v objektu T-S 63. Na základě získaných zkušeností měly být objednány a namontovány další čtyři kusy . Deska dodaná pro objekt T-S 63 měla rozměr 830×1170 mm a tloušťku 80 mm. Byla cementována do 1/10 hloubky a vykazovala minimální pevnost v tlaku 200 kg/mm2 (tlak 2 000 tun na plochu 10×10 cm). Deska byla odolná proti přímému zásahu 8cm pancéřového granátu. Z pracovního výkazu montéra Bohdana Vašíčka (narozen 1896) vyplývá, že dne 23. srpna 1938 (tedy v den zahájení betonáže) osobně asistoval při instalaci součástí čelního uzávěru. Společně s ním byli k osazení uzávěru určeni další tři zaměstnanci Vítkovického horního a hutného těžířstva - montér Josef Myslikovjan (1903), ing. Jan Trojan (1901) a ing. Miroslav Švígler (1905).
Pohled na střílnu zbraně L1 (vlevo) pěchotního srubu T-S 63 (podzim 1938)
Na jaře 1940 byla čelním uzávěrem dodatečně opatřena levá střílna 4cm kanonu v pěchotním srubu K-S 14 „U cihelny“ nedaleko Králík. Stalo se tak v rámci rozsáhlých zkoušek prováděných oddělením WaPrüf 4 a 5 německého Armádního zbrojního úřadu. Je velice pravděpodobné, že se jednalo o jeden ze dvou kusů, které byly ve Vítkovicích dokončeny v průběhu roku 1939. Z fotografie uveřejněné v Denkschriftu (str. 141, obrázek 108) je zřejmé, že tato pancéřová deska byla zkušebně postřelována.
Fotografie čelního uzávěru střílny L1 v pěchotním srubu K-S 14 po německých zkouškách v roce 1940 (Denkschrift, str. 141)