Hubert Svoboda

Architekt, stavitel a soudní znalec

Stavitel Hubert Svoboda byl na základě soutěže vyzván k provedení stavby objektů opevnění – řopíků v oblasti bývalého IV. sboru, v okolí Českého Těšína. V úseku XX Mosty bylo naplánováno 38 objektů lehkého opevnění nového typu, úsek byl zadán v lednu 1938, práce započaly v březnu a stavitel všechny objekty dokončil v červenci 1938.

Hubert Svoboda se narodil v Tetčicích u Rosic u Brna jako nejmladší z pěti dětí hajnému Františkovi a jeho manželce Františce dne 15. října 1891. V roce 1910 absolvoval C.K. vyšší státní průmyslovou školu v Brně (odbornou školu stavitelskou), dnešní Střední průmyslovou školu stavební.

Poté pracoval jako praktikant ve stavební firmě Adolfa Bachera a Karla Pětníka v Brně a potom jako asistent v technické kanceláři architekta Aloise Sojky v Olomouci. Od roku 1911 do roku 1913 pracoval v Sarajevu jako stavební technik a dozor pro Bosensko-hercegovinskou stavební společnost v Sarajevu. V březnu 1915 byl povolán do armády v Srbsku. Dne 1. srpna 1916 byl povýšen na velitele čety desátého zákopnického praporu Přemysl. V letech 1916-1917 bojoval v Albánii, v roce 1918 bojoval na italské horské frontě, kde byl raněn a odtud odvezen do špitálu ve Vídni. V Brně, kde se objevil den před koncem první světové války v hodnosti poručíka rakousko-uherské armády, zastával funkci ubytovacího referenta s úkolem ubytovat vojáky vracející se z fronty. V následujících letech byl veden jako nadporučík v záloze u ženijního pluku č. 2 k dispozici ZVV Brno.

V době od 5. do 19. 6. 1919 úspěšně absolvoval tzv. ministerskou zkoušku a byl uznán způsobilým k výkonu svého povolání. Koncem roku 1919 získal stavitelskou koncesi se sídlem v Brně. Od roku 1920 provozoval vlastní stavební firmu a spolupracoval se staviteli Leopoldem Jungmannem a zpočátku i Vladimírem Stavíčkem. Dne 13. 4. 1926 se stal náhradním členem rozhodčí komise z řad zaměstnavatelů. Byl také členem ústředního svazu soudních znalců Bělehradská 82 Praha XII. Byl také členem Sokola.

Hubert Svoboda se oženil s Annou Zdražílkovou v roce 1922. První nemovitost zakoupil za pomoci bratra Jindřicha a tchána Jakuba Zdražílka v roce 1922 – dům na Kounicově 17, kde několik let sídlila i jeho stavební firma. V roce 1923 zakoupil se staviteli Leopoldem Jungmannem a Vladimírem Stavíčkem pozemky v ulici U botanické zahrady, kde vystavěl velký činžovní dům a kam v roce 1928 přestěhoval firmu i s koncesí. Bydliště změnil na stejné místo v roce 1935.

V roce 1933 zakoupil H. Svoboda velkostatek a zámek v Křetíně od rodu Des Fours-Walderode. Zaměstnával místní obyvatele a vše se zdálo idylické. Později (1937) zakoupil v exekuční dražbě i mlýn s hostincem v Prostředním Poříčí.

Pílí a precizností se stavitel Hubert Svoboda vypracoval na váženého stavitele, dokonce od poloviny 30. let se objevují inzeráty, že je i architektem. Se získanými stavbami i mimo Brno nebyl zřejmě problém zařídit si pobočku i v jiném městě, jak ukazují inzeráty.

Bohužel přišel Mnichov a následně okupace. Prvním nepřímým znamením hrůzy doby mělo být úmrtí nájemníka z jeho domu, židovského prokuristy JUDr. Paula Drexlera při fašistickém pogromu v srpnu 1939 (byl ubit, resp. zemřel při útoku na infarkt). Další hrůzné znamení bylo nucené vystěhování židovských nájemníků a jejich následné deportování do koncentračních táborů – mezi nimi i nájemník Leo Steiner.

Nástrahy se však naplnily záhy. Zaměstnanec brněnského gestapa Jaroslav Pekný hledal letní byt pro svoji ženu, která trpěla tuberkulózou, přes další dvě osoby byl doporučen stavitel Svoboda, který chtě-nechtě nabídnul k pobytu zámek Křetín. Po dvou týdnech pobyt skončil a tím kontakt zcela vymizel. Podobným náhodným způsobem se připletl staviteli Svobodovi do života jistý Ing. Kurt Lebert, který měl opět přes prostředníky vypomoci H. Svobodovi vyřešit spor se Společenstvem mlynářů (které nechtělo nechat provozovat nově nabytý stavitelův mlýn v Prostředním Poříčí). Lebert se prezentoval jako pracovník oberlandratu (úřadu německé okupační správy v Protektorátu, mající na starost mj. i hospodářské otázky). Lebert, příslušník SS v hodnosti obersturmführera, byl ovšem vedoucím poboční úřadovny SD v Brně (Sicherheitdienstu – tedy zpravdojaské služby nacistické strany NSDAP) a tak nepřekvapí, že i titul Ing. byl smyšlený. Kdy a zda vůbec Hubert Svoboda odhalil, že se na něj nalepil zpravodajec je těžko říct.

Hubert Svoboda každopádně paralelně podporoval lidi, které postihlo neštěstí vyplývající z okupace (zatčení v rodině apod.), podpořil i bývalého majitele mlýna, vypomáhal s ukrývání zběhů z totálního nasazení, a to i za stavu, kdy se mu Lebert nutil na hony do jeho revíru (byl vždy nasměrován jiným směrem, než se skrývali zběhové), na jeho zámku proběhla zkouška radiové stanice, podporoval bratry známého Aloise Horkého, po jeho zatčení i jeho manželku, dokonce se přimluvil za zatčené jeho rodiče a ti byli propuštěni – H. Svoboda se prý obrátil na jakéhosi Němce (Lebert?). Podporoval uprchlé ruské zajatce, finančně podporoval i legionáře V. Opavu a J. Krejčího, na svém statku přijal dvojnásobek zaměstnanců, než jich bylo potřeba. Finančně podporoval také například slepce nebo hluchoněmé. Při tom všem dbal na křesťanské hodnoty, které předával synkovi, a také češství – po celou dobu chodil syn do české školy.

V roce 1945 byl obviněn z údajné kolaborace s nacisty a byl za to odsouzen na 2 roky vězení a ke ztrátě majetku. První udání přišlo od K. Strieglera, tedy člověka, od kterého zakoupil v exekuci mlýn, a ještě ho za války podporoval. Také Žid Leo Steiner podal na stavitele žalobu, že se na něm obohatil (toto zřejmě vyvrátil národní správce stavitelské firmy Huberta Svobody Hugo Rosendorf). Obě záležitosti mi zavání spíše zištností. Nicméně mimořádný lidový soud řešil další dvě velká témata – že v období okupace podával zprávy SD a že stavbou továren podporoval nacistické hnutí (čímž spáchal zločin proti státu…, odsouzen byl ke dvouletému žaláři. Přišel na dva roky o čestná občasná práva a čtvrtina jeho majetku propadla ve prospěch státu). Trest si odpykal Hubert Svoboda ve věznici na Cejlu. Pobyt v káznici jej poznamenal na celý život. Během uvěznění vyvrcholila krize s manželkou Annou, v květnu 1947 byli rozvedeni.

Spolupráce s SD zřejmě nikdy nebyla spolehlivě prokázána. Kontaktu se složkami usurpátora se dost možná nedalo úplně vyhnout – možná ti, kteří zažili útlak zase v době budování komunismu, by uměli porozumět lépe. Stavby za protektorátu nemohly být zločinem už z toho důvodu, že jiné firmy pracovaly za Němců na podobných stavbách a nikdo z nich nebyl podobně vláčen. Ironií bylo, že zbrojovky převzal stát a dost se mu hodilo, že je někdo postavil (a neřešilo se, zda před válkou, nebo během ní).

Hubert Svoboda velmi dbal o svou čest i pověst, proto po propuštění z vězení, bylo navštívení Ústředního národního výboru zemského hlavního města Brna, kde mu bylo vydáno osvědčení o státní a národní spolehlivosti. V této době vedl i spor se Zemským finančním ředitelstvím, poněvadž nepředal úřadům konfiskované obrazy. Argumentoval, že Muchova a Liebscherova díla patří jeho malému synovi, kterému je měl odkázat již za války. Ještě dlouho byl pod dohledem StB.

Je možné, že tehdejší atmosféra a snaha vypořádat se s konfidenty s sebou vzala i ty, kteří neměli s takovou praxí nic společného, a možná že za vším byla snaha zlikvidovat spíše dobře postaveného a úspěšného člověka nebo velkou bohatou firmu.

Po propuštění začal ihned pracovat jako národní správce své firmy, následně mu byl přidělen národní správce stavitel Hugo Rosendorf (většinou měl na starost více firem), ale po znárodnění firmy byly začleněny do národních podniků (H. Svoboda do Konstruktiva n. p.) a postupně tak zanikly.

V době uvolnění v roce 1968 stavitel stále cítil křivdu z nespravedlivého odsouzení a chtěl očistit své jméno. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy bohužel na nic nezbyl čas a ani příležitost. O rok později prodělal žlučníkový záchvat, jeho život bohužel ukončila komplikace v Bakešově nemocnici – embolie 24. srpna 1969.

Shrnutí díla stavební firmy Hubert Svoboda (a jeho spolupracovníků)

V roce 1924 se Hubert Svoboda s Leopoldem Jungmannem podíleli na přístavbě Zemského domu III v Brně (s průčelím do Kounicovy ulice). V poválečných letech se stát snažil podnítit hospodářský růst a zároveň řešit nedostatečný bytový fond, a tedy rozvíjel rozsáhlou investiční činnost do veřejných staveb. Hlavním iniciátorem byla stavební družstva. V roce 1924 postavil civilní a vojenské činžovní domy pro Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo důstojnictva v Brně (celé nároží Kounicovy a Kotlářské ulice) a k tomu 3 rodinné domky pro důstojníky v Černých Polích (v ulicích Žampachova, Durďákova a Helfertova). V Černých Polích stavěl i pro Družstvo hypoteční a zemědělské banky moravské (v ulici Trávníky a Žampachova) a pro Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo zaměstnanců první moravské spořitelny a jiných (Lesnická). V roce 1927 provedl s L. Jungmannem výstavbu bytových domů pro Obecně prospěšné stavební družstvo DOMOV pro Velké Brno. V roce 1930 vystavěl bytové domy pro obecně prospěšné stavební a bytové družstvo STAVOG Brno. Výstavbu rodinných domů prováděl pro stavební družstvo Úřednická čtvrť a družstvo Jundrov. V roce 1931 se staviteli L. Jungmannem, H. Mainxem a Stanislavem Nedělou postavili Úrazovou nemocnici v Brně.

Oblast bydliště a sídla firmy na Botanické ulici zůstalo zajímavé podnikatelsky i nadále. Na vedlejší parcele patrně postavili stavitelé Svoboda a Jungmann velký činžovní dům pro manžele Alfreda a Marianu Löw-Beerovy (Botanická 14, rok 1935), na opačném nároží na Cihlářské 17c postavili (společně se Stavíčkem) dům pro vysloužilé důstojníky z 1. světové války (1925) a hned v sousedství stojící nájemní dům (Cihlářská 17 b), kde se Hubert Svoboda realizoval nejen jako stavitel, ale i jako architekt (1937).

Stavitel Hubert Svoboda se podílel i na ikonických stavbách pro město Brno: Zemanově kavárně od Bohuslava Fuchse (1925), brněnském krematoriu od Ernsta Wiesnera (1926) a také stavěl vilu architekta Jiřího Krohy (Sedlákova ulice, 1931). S E. Wiesnerem realizovali ještě jeden nájemní dům s obchody na ulici Stará 24 (1933). V roce 1932 byla zadána stavba Nového Bítova v souvislosti s výstavbou Vranovské přehrady – firma Huberta Svobody stavěla část nové obce po boku takových firem jako byla Lanna, ing. Nekvasil, Českomoravská stavební společnost nebo Pittel a Brausewetter... S architektem Bohumírem F. A. Čermákem spolupracovalo osvědčené duo Jungmann – Svoboda na výstavbě souboru víceúčelových městských domů v Lipníku nad Bečvou (1933).

V roce 1937 se ve spolupráci s architektem Bedřichem Rozehnalem podílel na rekonstrukci nemocnice v Hranicích (nemocnice, dům pro primáře a nájemní dům pro zaměstnance nemocnice; zcela dokončena byla až v době okupace), podílel se na opravě školní budovy ve Zbraslavi a započal výstavbu Zbrojovky ve Vsetíně včetně činžovních domů pro zaměstnance.

Ze zmiňovaných staveb je vhodné zmínit ještě Lázně Riviera či dvoupatrovou budovu pro firmu Telegrafia v Přadlácké ulici, či vilu v Komárově. Kromě těchto brněnských staveb realizoval stavby v Tetčicích, na Kratochvilce, ve Velkých Kounicích či Moravských Bránicích. Dále různé adaptace či nástavby.

Během války pokračoval ve výstavbě objektů. Např. tovární budova Optikotechny v Přerově, Zbrojovka – její závody v Kuřimi, Vsetíně, v Brně Líšni, Klöckner Flugmotorenbau v Kuřimi.

Ihned po skončení války inzercí v tisku svolával své zaměstnance, aby nastoupili do zaměstnání a hlásili se v kanceláři podniku. Vzhledem k válečným škodám ve městě bylo třeba každé ruky. Po návratu z vězení se opět ujímá práce, tentokrát již jako „národní správce architekt a stavitel Hubert Svoboda, soudní znalec“ a to projektu úpravy Lidového domu v Rajhradě u Brna na 6 bytových jednotek.

V roce 1948 mu byl zakázán pobyt v Brně a byl odeslán jako stavbyvedoucí Československých stavebních závodů n. p. stavět čokoládovnu (součást cukrovaru) do Trebišova na východním Slovensku. V roce 1949 byl pověřen výstavbou strojních a traktorových stanic v Barce u Košic a Kelemeši, (dnešní Ľubotice) u Prešova. V roce 1953 – byl jmenován vedoucím v oddělení příprav n. p. Stavoindustria při výstavbě Zbrojovky v Dubnici nad Váhom. Od roku 1954 do roku 1958 pracoval na státním statku v Brně Údolní 11, odkud byl po třídních a politických prověrkách propuštěn pro ztrátu důvěry. V roce 1960 se stal členem družstva VKUS Brno, kde pracoval jako projektant. Vypracoval např. spojovací část hotelu International (restaurace Plzeňka – „já bych si dal ty kaviárový tousty“).