Zkušební objekty čs. opevnění

Článek Iva Vondrovského, který byl otištěn v časopise ATM číslo 9/1993 na straně 6 a 7, přináší základní přehled o zkušebních pevnostních objektech z období let 1936-38.

Ohromný rozmach opevňování v předválečném Československu samozřejmě vyžadoval i zajištění řádného výcviku pevnostních jednotek jak v samotné obsluze zbraní, tak i v obsluze poměrně složitého strojního vybavení. Současně byl boj v opevnění do té doby pro armádu neznámým pojmem, proto bylo nutno mnohými praktickými zkouškami ověřit teoretické předpoklady. K realizaci všech těchto úkolů vznikaly společně s bojovými objekty i četné zkušební a cvičné stavby, umisťované na střelnicích a ve vojenských výcvikových prostorech.

Mimo těchto permanentních staveb si většina útvarů, určených pro boj v lehkém opevnění, vyráběla dřevěné napodobeniny vnitřního uspořádání „řopíků“, určené pro výcvik osádek a součástí nově budovaných kasáren hraničářských (pevnostních) pluku měly být i samostatné výcvikové budovy se střílnami a lafetami pro základní pěchotní zbraně v opevnění.

Zkušební a cvičné lehké objekty vz. 36

Na podzim 1936 zadalo Zemské vojenské velitelství Praha firmě arch. Zdeněk Lakomý z Prahy XII stavbu celkem osmi zkušebních a cvičných pevnůstek vz.36 ve vojenských výcvikových táborech Milovice a Jince . Podobné objekty vznikly i u Vyškova a na Slovensku u Leště. Rozhodující zkoušky odolnosti proběhly v srpnu 1937, kdy provedl dělostřelecký pluk 102 ze vzdálenosti 5,6 km palbu z 15 cm hrubé houfnice vz.25 na jeden z lehkých objektů, vybudovaných na cílové ploše Jordán u Jinců. Ředitelství opevňovacích prací dodalo 400 minových nábojů, bláhově při tom podotklo, že střelba má být ihned po dosažení jednoho až dvou zásahů do stropu pevnůstky přerušena a zbytek nábojů vrácen. Výsledek však dělostřelce nemile překvapil a rozhodně nepřispěl k jejich prestiži. Ačkoli byla vystřílena celá dotace munice, pouze dva zásahy ležely v blízkosti pevnůstky. Podle velitele dělostřeleckého pluku byl počet zbloudilých střel tak vysoký proto, že Brdský masiv je velmi různorodý, s mnoha větrnými proudy.

Zkušební a cvičné lehké objekty vz.37 Krátce po schválení nového typu lehkých kulometných pevnůstek vz.37, tzv. „řopíků“, byl na jaře roku 1937 vybetonován u Ženijního zkušebního dvora v Milovicích jeden objekt, na kterém byly ihned prováděny různé zkoušky. V prosinci 1937 vybetonoval stavitel Vilibald Hieke ze Slaného opět na cílové ploše Jordán dvě pevnůstky vz.37 (jeden typu A-180 se zesílenou odolností a druhý typu B2-90 s normální odolností). Vzhledem k rychlému spádu událostí v roce 1938 nedošlo už k jejich plánovanému zkušebnímu zničení, byly však využívány pro "ostré" zkoušky. Až po válce byly oba objekty úplně odstřeleny.

Tři cvičné „řopíky“ byly vybudovány firmou Hrbatá a Smékal i na střelnici u Žárovic nedaleko Vyškova a další tři byly pravděpodobně zadány mukačevské firmě Kolena a spol. ve výcvikovém prostoru u Valáškovců nedaleko Humenného, zdá se ale, že už nebyly postaveny. Koncem léta 1938 byla ještě silami Ženijního zkušebního dvora u Milovic vybetonována a prověřena nově zkonsturovaná lehká pevnůstka "K" pro 3 cm polní protitankový kanón.

Zkušební pěchotní srub "CE"

Na podzim roku 1935, ještě před zahájením výstavby opevnění, vyrostla u ŽZD Milovice jednoduchá maketa pěchotního srubu, tvořená pouze železobetonovou boční stěnou s ochranným křídlem a dřevěnou přístavbou střelecké místnosti s přilehlými chodbičkami. Na této "zkušební zdi" se ověřovaly způsoby osazování různých druhů střílen, funkce lafetace, ventilace a podobně.

Základním zkušebním a cvičným objektem těžkého opevnění však byl jednostranný pěchotní srub s krycím označením "CE", vybetonovaný 19.-27. května 1936 Litickou akc. společností Praha na Jordánu v Brdech. Plně vyzbrojený a vybavený srub se stálou osádkou byl využíván zejména pro výcvik velitelů rot a nižších důstojníků pevnostních jednotek, dalším z hlavních úkolů objektu bylo provádění ostrých střeleb z lafetovaných zbraní.

Významnou událostí byla návštěva prezidenta republiky dr. Beneše, který se tu v listopadu 1936 podrobně seznámil s vybavením a shlédnul ukázku palebné přehrady ze všech zbraní objektu.

Vyvrcholením zkoušek bylo ostré postřelování objektu pěchotními a dělostřeleckými zbraněmi ve dnech 23.-25. června 1937. Na srub postupně střílel těžký a 20 mm velkorážný kulomet, 3,7 cm tankový kanón, děla ráže 8,10 a 15 cm a na závěr přišly ke slovu nejmohutnější palebné prostředky naší tehdejší armády - moždíře ráže 21 cm a 30,5 cm. Protokol o výsledku pokusných střeleb není bohužel znám, jenom ve spisu o prodeji těžkých děl Německu v roce 1939 se vyskytují některá fakta: "Moždíř 21 cm - žádný zásah, moždíř 30,5 cm - dva zásahy z patnácti ran (1. zásah - zápal bez zpoždění, vnikl do hloubky 60 cm, průměr nálevky 2,7 m, 2. zásah - zpoždění 0,2 sec., vnikl 60 cm, průměr nálevky 1,45 m). Předpokládá se, že by bylo značně lepších výsledků dosaženo pancéřovým granátem." Zajímavý, i když velmi strohý, je zápis plzeňské Škodovky o střeleckých zkouškách pro poválečné ROP. Vyplývá z něj, že dne 10. září 1947 byl kryt ostřelován prototypovým kanónem Škoda 210 mm "V 3". První ranou slepým protibetonovým granátem nebyl kryt prostřelen, při druhé ráně proniknul ostrý protibetonový granát asi 225 cm tlustou železobetonovou stěnou, přičemž exploze nastala zhruba 70 cm před zadním povrchem stěny. Třetí rána byla opět slepým protibetonovým granátem, ale výsledek není uveden.

Srub sloužil i po válce k výcviku vojáků pevnostního praporu, obsazujícího několik málo těžkých pevností postavených na jižní Moravě a u Bratislavy. Nyní s ním, díky pochopení vojenské správy, už několik let hospodaří Sdružení technických sportů a činností z Volduch u Rokycan, které v něm ve výročních dnech pořádá pro veřejnost ukázky boje o opevnění. Se střelivem se při těchto hrách věru nešetří... Pro nácvik střelby z kasematních zbraní vyrostl po válce nový jednoduchý železobetonový objekt na střelnici ve VVP Libavá.

Cvičné objekty ve výcvikovém táboře u Vyškova

Protože srub "CE" v Brdech pro výcvik všech osádek těžkého opevnění kapacitně nepostačoval, pevnostní střelnice " Orlík " byla zatím v nedohlednu a negativně vyzněl i průzkum možností využít k ostrým školním střelbám některý z bojových srubů v odlehlých oblastech, např. kolem Komářího vrchu v Orlických horách, rozhodlo ROP v létě roku 1937 vybudovat další jednoduché cvičné stavby, a to na střelnici u Žárovic.

Sruby označené S-1 a S-2 byly určeny pro ostré školní střelby z 4 cm kasematního kanónu, z kulometného dvojčete a z lehkého kulometu. Oby sruby měly shodné řešení, pouze byly zrcadlově převráceny. Měly po jednom zvonu, vyrobeném však namísto drahého pancíře pouze z betonu téže tloušťky. Jeden ze zvonů měl střílnu pro lehký, druhý pro těžký kulomet, vždy pouze s jedinou střílnou ve směru palby hlavních zbraní. V dalším samostatném objektu byl umístěn skluz (otvor) pro nácvik vrhání ručních granátů z pevnůstek. Na podzim 1937 vyprojektovalo ROP mezi sruby S-1 a S-2 ještě malý velitelský objekt "V", určený pro řízení střelby.

Stavby v současnosti leží ve vojenském prostoru a nejsou veřejnosti přístupné.

Zkušební dělostřelecké objekty "EC" a "G"

Na dělostřelecké střelnici v Hlbokém nedaleko Senice nad Myjavou byl na pokyn vojenské správy v roce 1937 vystavěn firmou V. Nekvasil zvláštní objekt s krycí šifrou "EC", určený pro tovární a vojskové zkušební střelby 10 cm pevnostní houfnice "Y" a případně i 8 cm pevnostního kanónu "X". Jednalo se vlastně o jednu kasematu běžného dělostřeleckého srubu s nejnutnějšími okolními prostorami.

O rok dříve tu zřídila firma Skorkovský jednoduchou stavbu, i-mitující střeleckou místnost pro 9 cm kasematový minomet "G" a plzeňská Škodovka si vybetonovala dvě upínací desky pro zkoušky 4 cm pevnostního protitankového kanónu. Objekt "EC" v současné době slouží střelecko-zkušební činnosti vojenského Výzkumného ústavu 010/05 Záhorie a není volně přístupný.

Pevnostní střelnice "Orlík"

Hlavnímu štábu čs. armády bylo jasné, že si příprava pevnostních jednotek vyžaduje zřízení zcela nového výcvikového prostoru, specializovaného pro tento druh boje a disponujícího značnou kapacitou. Podrobný rozbor ukázal, že nejvhodnější bude koncentrovat výcvikové i bojové úkoly na části pohraničního opevnění, vedeného prakticky neobydleným masivem Orlíku v Jeseníkách. Názory na uspořádání střelnice se několikrát měnily, až se nakonec ustálily na umístění v okolí Dlouhé hory nad Domašovem a na sestavě dvou pěchotních a jednoho dělostřeleckého srubu, jedné dělostřelecké otočné výsuvné věže a jedné minometné otočné věže. Střelnice by tedy měla slušnou palebnou sílu, srovnatelnou s mnohými tvrzemi, na rozdíl od nich však neměla mít žádné podzemní prostory. Palba z objektů přitom mohla být vedena jak na cílové plochy střelnice, tak i k podpoře okolní o-pevněné linie. Do září 1938 se však podařilo pouze rozpracovat dokumentaci.