Československé opevnění

Ačkoliv pevnostní systém z let 1938-38 tvořilo několik tisíc objektů různého typu, není toto mohutné a technicky téměř dokonalé dílo, dodnes zcela doceněno. Stavební řešení, technické vybavení a celková vyspělost československých fortifikací patřily mezi to nejlepší, co bylo před druhou světovou válkou v Evropě postaveno. Pokud si uvědomíme co všechno se podařilo dokončit za cca 2,5 roku, nezbývá, než vyjádřit uznání všem, kteří se na jeho realizaci podíleli.

Z hlediska obranyschopnosti nebyla Československá republika po svém vzniku v roce 1918 v právě příznivé situaci. Především protáhlý tvar našeho území a velmi dlouhé hranice s potencionálními nepřáteli značně snižovaly vyhlídky na vedení dlouhodobé a úspěšné obrany. Pro efektivní obranu takového území by bylo nutné vybudovat velice početnou armádu. To však bylo vzhledem k tehdejším materiálním i lidským zdrojům zcela nemožné.

Jednou z možností, jak tuto nevýhodu částečně eliminovat, byla výstavba stálého opevnění. Historie vzniku myšlenky na vybudování pevnostního systému na území Československé republiky sahá do první poloviny 30. let minulého století. Důvodů, díky kterým byla koncepce opevnění nakonec prosazena, bylo více. Jedním z hlavních argumentů ale byla skutečnost, že náš největší vojenský spojenec Francie budoval od roku 1929 velmi mohutný fortifikační systém na hranicích s Německem a Itálií. Hlavním úkolem pevnostní linie bylo zastavení prvního překvapivého útoku nepřítele, stabilizování obrany a umožnění mobilizace záloh.

Dříve často opakované tvrzení, že rozhodnutí vybudovat stálé opevnění, mělo za následek zanedbávání naší armády v ostatních vojenských oblastech, je mylné. Díky archivním materiálům publikovaným v posledních letech je zřejmé, že opevnění nedostalo přednost před tanky a letadly a nebylo budováno na jejich úkor. Byla to jen jedna z možností, jak posílit obranu Československa. Díky velmi vyspělému zbrojnímu průmyslu byla naše armáda vybavována velice moderními pěchotními zbraněmi, děly, obrněnými vozidly i letadly. Výstavba pevnostních systémů nebyla cizí ani zemím prosazujícím moderní vedení války – Německu a Sovětskému svazu. Asi jen velmi těžko bychom hledali stát, který v Evropě před druhou světovou válkou nebudoval opevnění.

Koncepce československého opevnění se od roku 1934 postupně vyvíjela a v průběhu následujících čtyř let doznala několika významných změn. Až do přijetí tzv. Husárkova konečného programu v listopadu 1937 se předpokládalo, že páteří pevnostního pásma budou objekty těžkého opevnění. Jak se však ukázalo, toto řešení nebylo reálné, neboť vyžadovalo obrovské finanční náklady a dlouhou dobu potřebnou k realizaci. Generál Husárek (ředitel opevňovacích prací) proto navrhl, aby základním prvkem pevnostní linie byly dva sledy lehkých objektů. Ty měly být vybudovány podél státní hranice téměř okolo celé republiky, ale také na vnitrozemských příčkách. Nákladné těžké opevnění se mělo stavět jen na nejvíce ohrožených směrech. Především se jednalo o prostor mezi řekami Odra a Labe, na dalších místech se mělo jednat pouze o nesouvislé uzávěry. Celá výstavba byla rozplánována do čtyř etap a měla si vyžádat finanční náklady 10 miliard korun. U první etapy se předpokládalo dokončení v zimě 1941-42 za celkové náklady 5,4 miliardy Kč.

Strategická situace ČSR se rapidně zhoršila v březnu 1938, kdy Německo anektovalo neutrální Rakousko a jižní hranice se tak stala velmi nebezpečnou. Ve velmi krátké době musela být připravena a zahájena výstavba těžkého opevnění na jižní Moravě.

Pokud chceme objekty československého opevnění odlišovat podle základních typů, můžeme hovořit o lehkém a těžkém opevnění.

Lehké opevnění bylo tvořeno buď malými kulometnými objekty nižší odolnosti (označované jako objekty vzor 36) a nebo dokonalejšími kulometnými objekty (objekty vzor 37), obecně nazývanými „řopíky“. Objekty byly vyzbrojeny pouze kulomety a s jejich obsazením se počítalo až v době ohrožení státu. Účinné obrany bylo možné dosáhnout jen v součinnosti s polními jednotkami. Na území bývalého Československa bylo do konce září 1938 postaveno téměř 10 000 objektů lehkého opevnění (z toho 864 objektů vz. 36 a více než 9 100 objektů vz. 37).

Těžké opevnění se skládalo ze samostatných srubů a tvrzí. V porovnání s lehkým opevněním se jednalo o mnohem odolnější a silněji vyzbrojené stavby. Objekty disponovaly protitankovými kanóny, minomety a pancéřovými zvony, tvrze také dělostřelectvem. Objekty byly obsazeny stálou osádkou a měly mít veškeré týlové zabezpečení. Těžké objekty se budovaly v šesti stupních odolnosti, přičemž nejodolnější z nich měly vydržet přímý zásah 35cm dělostřeleckým granátem. Všechny tyto pozitivní rysy však byly vykoupeny značně vysokými pořizovacími náklady a také jejich stavba trvala mnohem déle než v případě lehkých objektů. Přesto se do konce září 1938 podařilo postavit 263 objektů těžkého opevnění (z toho bylo 35 objektů součástí dělostřeleckých tvrzí).

Jednoznačně nejodolnějšími stavbami byly tvrze. Dělostřeleckou tvrz tvořilo vždy několik pěchotních a dělostřeleckých objektů, které byly v podzemí propojeny rozsáhlým podzemním systémem s veškerým týlovým zabezpečením. Počítalo se s vybudováním 13 tvrzí a to pouze na severovýchodní hranici.

Nedílnou a velmi důležitou součástí pevnostní linie byl překážkový systém. Podle konfigurace terénu byly překážky budovány buď jako protipěchotní nebo jako protitankové.

Stručné popsání stavu opevnění za všeobecné mobilizace v září 1938 není jednoduché. Na řadě úseků byly pevnostní objekty dokončeny, vybaveny a připraveny k obraně. Na druhé straně je třeba si uvědomit, že na řadě míst se na opevnění ještě pracovalo, objekty byly po stavební stránce dokončené, ale chyběla jim výzbroj, pancéřové zvony a vnitřní vybavení. Kritická situace byla v případě tvrzí, kde chyběla jednak dělostřelecká výzbroj, ale také značná část vnitřního vybavení (filtroventilace, dieselagregáty atd.).

Velkou předností čs. pevnostního systému byly osádky, které pevnostní stavby obsazovaly. K hraničářským plukům byly vybíráni jen spolehliví a schopní vojáci, kteří prošli kvalitním výcvikem. Odhodlání bránit republiku před jakýmkoliv nepřítelem bylo nesmírné. Ještě větší ovšem bylo zklamání, které osádky objektů zažívaly, když musely objekty v prvních říjnových dnech opouštět bez boje.

Protože se převážná většina pevnostních objektů nacházela na území odstoupeném podle Mnichovské dohody v říjnu 1938 Německu a Maďarsku, padly tyto stavby do rukou nepříteli, proti kterému byly původně postaveny, bez jediného výstřelu. Tento důležitý moment samozřejmě nezůstal opomenut německou propagandou, takže snadné získání československých pevností bylo označováno jako velké Hitlerovo vítězství. Zbytek objektů Němci získaly o půl roku později při obsazení zbytku ČSR.

Německá armáda nezaváhala a na obsazených objektech začala ihned zkoušet účinky různých druhů zbraní a munice, na některých místech probíhal i výcvik ženijních jednotek pro dobývání opevnění. Takto získané zkušenosti byly bohatě zhodnoceny při tažení proti Francii a zemím Beneluxu v květnu a červnu 1940.

Další medvědí službou, kterou ex-československé objekty prokázaly Třetí říši, byl kvalitní materiál použitý při jejich stavbě. V průběhu roku 1939 byly z řady objektů těžkého opevnění vytrhány stovky ocelolitinových zvonů, kopulí a střílen. Tento velmi cenný materiál našel uplatnění při stavbě německých opevnění a nebo byl využit jako vítaná surovina v rozrůstajícím se zbrojním průmyslu.

Značně paradoxní bylo začlenění poničených čs. objektů do německé obrany na Ostravsku na jaře 1945. Jak asi muselo být příslušníkům 1. čs. armádního sboru, když museli útočit na palebná postavení využívající bývalý čs. pevnostní systém? Vždyť řada z nich byla v září 1938 odhodlána stejné objekty bránit do posledního muže!

Po skončení druhé světové války nebyl pohled na pevnostní objekty nijak zvlášť optimistický – řada objektů těžkého opevnění byla poškozena postřelovacími zkouškami či trháním pancéřových zvonů a střílen, téměř všechny lehké objekty na území Protektorátu Čechy a Morava byly v průběhu okupace odstřeleny. I přesto se krátký čas uvažovalo o opětovném začlenění pevnostních objektů do obranných plánů Československé republiky. Reaktivace se nakonec dočkaly pouze pevnostní úseky na západní a jižní hranici, za kterou číhal nový nepřítel. Čs. armáda od 50. let využívá pouze tři dělostřelecké tvrze (Adam, Hůrku a Smolkov) jako muniční skladiště.

V polovině 50. let pokračovala devastace těžkého opevnění započatá Němci v roce 1939. Poválečný hlad po surovinách nahrával národnímu podniku Kovošrot, kterému bylo Ministerstvem národní obrany povoleno odvézt několik pancéřových zvonů zanechaných Němci na objektech ve východních Čechách. Přestože povolení se vztahovalo jen na 18 kusů, bylo v průběhu let 1954-58 Kovošrotem zlikvidováno a odvezeno dalších 36 kusů pancéřových prvků.

Pozvolná devastace opevnění pokračovala i v dalších letech. Rabováním stavebního materiálu (např. cihel, dveřních zárubní apod.) obyvatelstvem z blízkého okolí pevnostních úseků docházelo k další likvidaci toho, co ještě v objektech zbylo. Sruby i pevnůstky postupně mizely v lesích nebo zarůstaly nálety na polích. Postupně se zapomínalo…

Koncem 60. let vznikla dvě první muzea čs. opevnění. V Orlických horách byla veřejnosti zpřístupněna dělostřelecká tvrz Hanička, na Náchodsku to byla část nedokončené dělostřelecké tvrze Dobrošov. Opevnění tak bylo v plné kráse poprvé představeno široké veřejnosti. Haničku mohli návštěvníci obdivovat pouze šest let. V roce 1975 byla nečekaně uzavřena, aby mohla být později zahájena její přestavba Ministerstvem vnitra na protiatomový kryt a válečné pracoviště komunistické vlády.

Opravdový rozmach zažilo pevnostní muzejnictví až v 90. letech minulého století. Po listopadových událostech v roce 1989 a změně politické situace již nic nebránilo vzniku různých klubů a spolků, které se začaly starat o objekty bývalého opevnění po celé republice. Postupně vznikla celá řada muzeí evropské úrovně navštěvovaná ročně desetitisíci návštěvníky.

V polovině 90. let 20. století, tedy v době využívaní nejmodernějších technologií a zbraní, působily komicky snahy některých důstojníků Armády České republiky využívat některé pevnostní objekty při obraně naší republiky! Teprve před krátkým časem AČR označila objekty pevnostního systému z let 1935-38 jako nepotřebný majetek s tím, že jednotlivé objekty budou postupně předávány majitelům pozemků. To oč se některé skupiny nadšenců snažily 15 let se postupně stává realitou. Bohužel dnes je v některých případech těžké rozeznat, kdy je z pěchotního srubu či pevnůstky budováno muzeum a kdy se jedná jen o víkendové rekreační zařízení.